Předseda vlády Jiří Paroubek se poněkud zamotal ve svých postojích k lustračnímu zákonu. Nejdřív došel k závěru, že by nemělo být problémem ho zrušit. Potom zrušení udělil odklad. Nejspíš se zalekl odporu, který jeho původní návrh vyvolal.
Zmatky kolem lustrací
Karel Kühnl dokonce varoval, že by tento Paroubkův postoj mohl znamenat ztrátu v nadějném závěrečném předvolebním sprintu sociální demokracie. To je ovšem věc nejistá. Stojí společnost skutečně nějak zásadně o to, aby byly problémy naší minulosti jakýmkoliv způsobem řešeny a dosah tohoto řešení se dotkl současných dnů?
Nediskutujme nyní o tom, zda lustrační zákon ano, či ne. Nepřinášejme ani argumenty pro něj, ani proti němu. Obojího bylo už předestřeno dost. Zaobírejme se spíše otázkou, zda minulost a její přesah do dneška vůbec někoho zajímá. Jestli by podstatná většina obecenstva raději nechtěla, aby jí s tím všichni dali pokoj. Nabízí se podezření, že ti, kteří se zarputile snaží zabývat někdejšími časy, jsou okolím chápáni jako podivínští kverulanti.
Coby samozřejmost už přijímáme, že mnozí z těch, kteří totalitu velmi aktivně podporovali, se spokojeně zabydleli v „nových společenských strukturách”, zejména ekonomických. Stali se váženými občany, s nimiž ostatní vesele kooperují. Upřímně řečeno - většina z nás se přece „tehdy” také v různé míře držela hesla: “Žít se chce!”
Budiž, stalo se a nejspíš nelze odestát. Ale – což je mnohem víc znepokojující – ti, kteří proti minulému režimu aktivně vystupovali či jím byli někdy velmi drasticky perzekuováni, nedošli obecného uznání a úcty. Většinové vědomí obětí Milady Horákové a mnoha dalších je značně mělké. Jako by ti, kteří svůj boj přežili, zůstali i dál kdesi na okraji, a ti, kdož v něm ztratili život, byli snadno zapomenuti. Vzniká poněkud smutná a drsná obava: osudy těchto lidí jsme nevzali za své a vůbec se za to ani v koutku duše nestydíme.
A tady neobstojí ani ono rozšířené vysvětlení: vždyť aspoň kousek másla máme na hlavě více méně všichni. Jím se dá vysvětlit pouze neochota nějak se vyrovnat s minulostí v tom negativním - odsuzovacím - slova smyslu. Ovšem hledat zdůvodnění pro nedostatek pozitivního srovnání se s historií, totiž pro mizivou úctu a chabý vděk vůči těm, kdož neselhali, je obtížné, ba nemožné. V souvislosti s nenápadným veřejným zapomenutím hrdinů a obětí musejí být všechny podobné diskuse jako nyní ona o lustračním zákonu nakonec vždy poněkud zmatečné. Nemáme totiž s čím špatné jednání srovnávat a podle čeho je soudit, pokud zapomínáme, že tu byli i jiní než my, ukloněná většina. Že tu byli ti, kdož se chovali správně.