Když jsem psal první komentář do této rubriky, tuším, že jsem naznačil, že je to dobrá šance jak doříct to, co člověk nestihne ve vysílání. Dnes (1.8.) jsem v Dobrém ránu zaimprovizoval na téma, v čem jsou si podobné či nepodobné různé projevy terorismu. Bylo to v souvislosti s nedávným prohlášením severoirské IRA o ukončení ozbrojeného boje.
Svět podle Zdeňka Velíška (12)
IRA a ETA mají jedno společné:
Jsou vojenským křídlem určité politické formace. Nebo naopak, krom své paramilitární podoby mají také podobu politickou. Mají své politické křídlo. X-krát jsme přece slyšeli, že Sinn Fein je politickým křídlem IRy a že Batasuna je politickým křídlem ETy. Tahle binomie byla (či spíš je do dneška) velmi rafinovaným a často účinným způsobem prosazování politických cílů. Tajná paramilitární organizace má příhodnou hlásnou troubu v legální politické organizaci sledující stejný či podobný cíl. Může zůstat tajná, nemusí za ni mluvit zakuklení muži se samopaly na kolenou. Mluví za ni politici. Ti mohou dokonce i nahlas nesouhlasit s atentáty, s vraždami vojáků, četníků, civilistů. Podstatné je, že řeknou, o co jde, jaké jsou požadavky ilegální organizace, co musí vláda udělat, aby byl teroru konec a přitom aby jeho cíle byly naplněny. Když se to jeví jako účelné, může teror ustat, ETA či IRA vyhlásí příměří. Třeba když svitne naděje, že politická jednání by mohla postoupit o krok či dva dál směrem ke splnění požadavků teroristů či politické formace usilující legálními prostředky o naplnění jejich cílů. A když se politická jednání zadrhnou, když je třeba přitlačit, může opět vybuchnout bomba, nebo série bomb. Nebo začnou bomby vybuchovat, když se jednání ubírá jiným směrem než k cílům, jež sleduje „vojenské křídlo“, tedy ETA či IRA.
Politická formace sledující stejný či podobný cíl jako teroristé se přitom téměř nemusí domlouvat se svými spojenci stojícími mimo zákon. A naopak, oni se nepotřebují domlouvat s ní. Nemusí se ani scházet ani si posílat vzkazy. Je celkem nasnadě, kdy je zapotřebí přidat či ubrat. Protivníka tahle neviditelná hra na výdrž spolehlivě vysiluje. Vlády se mění,ve Španělsku střídá Zapatero Aznara, ale ani jeden ani druhý nenalézají recept proti ďábelské kombinaci násilí s politickým dialogem. V Británii byl ještě nedávno Gerry Adams obviněn, že vlastně provádí špionáž pro IRu. A ztroskotala na tom další kapitola mírového procesu.
Kéž tentokrát IRA nechala „ozbrojeného boje”, tedy teroru, opravdu naposled!
Al-Kajda nemá politické křídlo,
a to je rozdíl mezi ní a těmi dvěma evropskými teroristickými organizacemi, který jsem ochoten uznat. Uznat rozdíl, který vidí Tony Blair, mi připadá nezásadové a nebezpečné. Podle BBC News z 26.7. Blair říká: Nemůžete srovnávat republikánské politické požadavky (rozuměj: požadavky Irské republikánské armády - IRA) s politickými požadavky této teroristické ideologie, jíž nyní čelíme (rozuměj: islamistický terorismus)…. IRA by byla, myslím, nikdy nepřistoupila k zavraždění tří tisíc lidí.
Podle mne je teror vždy zločin. Žádný není přijatelnější než jiný. Boj mezi IRou a Brity stál již víc než 3 tisíce životů. Republikánské cíle jsou zřejmě vznešené, ale ani v tomto případě účel nesvětí prostředky.
Vraťme se k tomu, že Al-Kajda nemá politické křídlo, nemá mluvčího na politické frontě, není nelegálním vojenským křídlem žádné legální politické síly.
Proto také útočí pořád. Nemůže dělat pauzy pro politický dialog. Nespouští „dělostřeleckou přípravu“ pro případná politická jednání. Ale taková situace může nastat. V Iráku. Ne hned ani ne zítra. Ale časem by nastat mohla. Vývoj v Iráku se stále víc a víc odchyluje od představ, které měly o vyústění své vojenské intervence Spojené státy. Irácká prozatímní vláda je už teď značnou měrou zrcadlem náboženské situace v zemi. V návrzích ústavy se objevují odkazy na šarí´u. Islámský zákon má být limitujícím kriteriem pro uplatnění demokratických občanských práv a zejména práv žen ve společnosti. (Viz „Draft Iraqi charter backs Islamic law“ v International Herald Tribune z 10. července.) Kdyby politický vývoj pokračoval dál tímto (původně nezamýšleným) směrem, pak by jednou mohly akce ozbrojenců dostat povahu (nepřiznané) podpory pro požadavky určitých legálních politických sil. Zní to nepravděpodobně? Zatím snad ano. Ale jen nepravděpodobně, nikoli nemožně.