Zákruty a paradoxy samostatnosti

Tady doma to zdánlivě byla taková opereta. Rakousko-Uhersko jsme nesvrhli, bylo jaksi svrženo. Shazování c. a k. znaků a likvidace německých nápisů byly (s nadsázkou řečeno) jediné násilné akty, které československý převrat provázely. Možná ještě tak někdo dostal špacírkou, že nebyl dostatečně horlivý při kácení habsburského trůnu. Nicméně přesto: pravdu má Tomáš Garrigue Masaryk ve Světové revoluci, že jsme svojí samostatnosti dosáhli ozbrojeným odporem. Že jsme si ji vybojovali.

Řešení tohoto paradoxu je prosté: naše, (rozuměj: české) vedení bylo vůči Rakousko-Uhersku velmi dlouho značně loajální. Ještě v počátcích první světové války byly tendence odtrhnout se od mohutného soustátí ve značné menšině. Ani Masaryk tak zpočátku neuvažoval. Vždyť vídeňský dům se choval vůči svým občanům velmi slušně. Byla-li jeho národnostní politika chvílemi nešikovná, císařství bylo na svou dobu z gruntu slušným občanským státem. Jako příklad lze uvést válečný osud Jana Masaryka. Zatímco otec, působící ve Spojených státech, byl v mocnářství veden jako nepřítel trůnu č. 1 z Čechů, syn vlastizrádcův to dotáhl v c. a k. vozatajstvu až na poručíka a dokonce byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost II. stupně. Věru, vzorový žalář národů a zdroj třistaletého úpění, ta habsburská říše!

Dalším paradoxem je, že mnoho Čechů i Slováků (včetně části politiků, viz Karel Kramář, první premiér ČSR) horovalo po co nejužším spojení s ruským dubiskem, které ovšem takovým brutálním žalářem společenstev i jednotlivých lidí bylo. A to před bolševickou revolucí i po ní. Připomeňme, jak naši národní píseň parafrázoval Karel Havlíček Borovský: „Zákony, kde píše vláda / knutou národům na záda, / přirozená práva, kde / kozák ekšplicíruje, / otrokem jen jeden není, / mezi Rusy domov můj!“ Další paradox: vůdce bolševiků, kteří se v Rusku ujali moci těsně před naším osamostatněním, Vladimír Iljič Lenin, se stal východním diktátorem za vydatné pomoci Němců. Za to brest-litevským mírem Německo podpořil a ohrozil frontové postavení států Dohody, stojících u zrodu Československa. Ovšem zde připomeňme moment, o němž jsme mluvili na počátku: my jsme si samostatnost skutečně vybojovali. Dosud neexistující stát měl totiž své existující vojsko. A to existující vydatně. Legionáři vstoupili do historie I. světové války způsobem impozantním a stali se významným trumfem Masaryka i Beneše a v důsledku jejich podporovatele, amerického prezidenta Wilsona, při konstituování samostatného státu. Masaryk píše: „Tato revoluce však byla zvláštní; její branná forma nebyla provedena doma na našem území, nýbrž za hranicemi, na územích cizích.“ Legionáři bojovali statečně a získali si uznání. Tím přispěli k uznání svého státu.

Zapomínáme na ně, když udržujeme starý zvyk neustále si vzájemně sdělovat, jací jsme my, Češi, vlastně srábci. Nejlépe nám přece jde nebojovat a čekat, až to za nás vybojují jiní! Toto tvrzení je urážka ruských, francouzských, italských i srbských legionářských družin. A samozřejmě také statečných vojáků z II. světové války. Co významně přispělo k rozhodnutí o oduznání mnichovské dohody? Atentát na Reinharda Heydricha, uskutečněný československými vojáky zahraniční armády, samozřejmě za neuvěřitelné pomoci a obětí zdejších odbojářů (na které ostatně také zapomínáme, jakož i na to, že českým politikům Kramářovi a Rašínovi hrozil před vznikem samostatného Československa trest smrti).

Moc, která u nás panovala od roku 1948 (a která ostatně degradovala svátek 28. října na Den znárodnění) se pokusila vymazat z dějin jak legionáře, tak západní vojáky z protinacistické války. A ne-li vymazat, tak alespoň postavit velmi na okraj. Tak vyvolala bumerangový efekt, jenž způsobil, že ti, které toužila adorovat, bojovníci z východní fronty, začali působit pro nedůvěřivé občany, vědoucí, že jsou krmeni lžemi, trochu nedůvěryhodně. Jednou nespravedlností tak komunističtí vykladači dějin budovali nespravedlnost další. Činili to i zamlčováním dalších paradoxů oné zrůzněné doby: kdo kupříkladu ví, že první náš Hrdina Sovětského svazu, nadporučík Otakar Jaroš, razantně a neústupně odmítal návštěvy bolševických agitátorů u Svobodovy armády?

Vzpomínka na 28. říjen, který si prošel sám o sobě mnoha peripetiemi vnímání, se v poslední době stává jaksi povinně oslavnou, a přitom většina občanů jej chápe jenom jako vhodnou příležitost k prodloužení víkendu, zazimování chalup a k předdušičkovým návštěvám rodinných hrobů. Bez patosu si ale řekněme: je to den, kvůli němuž padlo hodně Čechů a Slováků, jejichž potomci se nyní sami pomlouvají, jak jsou nebojovní. Jako by na všechny (a že jich bylo dost!), kteří se tomuto klišé vymykali, chtěli už raději zapomenout. Role neválčících a ústupných až k sebehanobení je dozajista ponižující. Ovšem toto ponížení se samozřejmě lépe nese, přesvědčíme-li sami sebe, že je máme v „národních“ genech. Vždyť je vlastně dědičné! Co pak s tím? Jenomže legionáři, prosím pěkně, byli. Vojáci a odbojáři II. světové války také. I ti, kdo na rozdíl od nás, mlčící většiny (a kdyby jenom mlčící, vzpomeňme aktivního podepisování petic za smrt Milady Horákové, Anticharty a všelijakých jiných odsouzení „antisocialistických sil“, které nám berou „klid na práci“), se postavili, ba i se zbraní, bolševické diktatuře, existovali. Byli tu. Oni byli a jsou nositeli docela jiných genů, než jsou ty, kterými stále argumentujeme. I kvůli tomu je dobře si připomenout 28. říjen. Aby ono alibi „dědičné“ zbabělosti a pohodlnosti jsme si nenacházeli tak snadno.
Příslušníci legií
Příslušníci legií
Více fotek
  • Příslušníci legií autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/223/22266.gif
  • kpt. Otakar Jaroš zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/119/11860.jpg