Říkat ďáblovi ne je občanská povinnost

Už několikrát jsem v těchto více méně osobních relacích vyslovil svůj postoj k tomu, co se nazývá hrdinstvím. Když se i letos při různých výročích mluvilo a psalo o tomto pojmu výhradně v souvislosti se zabíjením nepřátel a riskováním vlastních životů, znovu jsem si uvědomoval, že toto není moje parketa a že před hrdinstvím tohoto typu dávám přednost statečnosti v odporování zlu. Svatopluk Karásek to v jedné písni krásně vyjádřil anglickými slovy "Say no to the devil", což, jak mnozí z vás vědí, znamená, že ďáblovi musíme vždy říci "NE".

Obě totality, jejichž slastí jsem si v této zemi dost užil, mě přesvědčily o tom, že důsledné uplatňování takové zásady může být účinnější a užitečnější než přílišné hazardování s životem vlastním i s životy jiných. Za války bylo kupodivu snadnější říkat ďáblovi ne než později za komunismu. Ďábel byl totiž v té první totalitě vymezen více národnostně než ideologicky a pro mou generaci vychovanou trochu až v českém šovinismu bylo skutečnou zradou, když se někdo dal k Němcům nebo když po zavření českých vysokých škol šel studovat na školy německé. Sám nacismus byl pro nás jen jakýmsi umocněním němectví. Češi v té době, hojně zabíjení, mučení a zavíraní, byli častěji oběťmi svého nenásilného vzdoru než ozbrojení odbojáři. Také my jsme byli pro Němce více než vojenskými nepřáteli spíše vzdorným společenstvím určeným k likvidaci podobně jako Židé, to oni jen přišli dřív na řadu, a tím se většina z nich nedočkala německé porážky.

Když se ta porážka v Praze přiblížila a já jsem stál s holýma rukama u budovy rozhlasu, odkud se volalo o pomoc, řekl jsem si po prvních německých výstřelech do davu, v němž jsem stál, že je škoda zemřít ve svých devatenácti letech bez možnosti obrany a šel jsem nehrdinsky domů. Můj spolužák, který to považoval za zbabělost, za pár minut na tom místě zemřel. Aniž bych chtěl toto své rozhodnutí z 5. května 1945 nějak morálně kompenzovat, musím říci, že když jsem o necelé tři roky později, tedy 23. února 1948, stál v první řadě studentského protikomunistického průvodu před napřaženými samopaly esenbáků, nepovažoval jsem to ani v nejmenším za nějaké osobní hrdinství. To jen mi přestalo být líto mého života, jaký by mě čekal, kdyby komunisté v této zemi zvítězili.

Nu, zvítězili a nastalo dlouhých čtyřicet let, kdy bylo na místě chovat se statečně a říkat NE ďáblovi co nejdůsledněji. Jeho pokoušení bylo teď také mnohem větší než za Němců. Někteří z mých spolužáků, jimž bylo za války naprosto jasné, na které straně mají stát, klidně vstoupili do KSČ, neboť tato druhá totalita jim přece byla podávána zdánlivě z českých rukou. Tak proč si kazit život nějakým vzdorem a odporem? Ostatně k pádu komunismu nepřispěl ani odboj ozbrojený. Ten komunistům poskytl jen příležitost, aby se svých nepřátel zbavovali na delší dobu ve svých pobočkách gulagu, což také mnohdy vedlo k tomu, že si některé odbojové skupiny organizovala Státní bezpečnost sama.

Mnozí z nás však kriminálu neunikli, i když jsme nikdy zbraň v ruce neměli. Nebylo samozřejmě lehké ztrácet takto nejkrásnější léta života, ale ještě těžší bylo nepřizpůsobovat se ďáblovi až do chvíle, než ho teprve jiné síly dokázaly povalit. Naše moc bezmocných, jak to hezky nazval Václav Havel, spočívala v ignorování výhod, jimiž nás chtěl režim korumpovat, a také v ignorování téměř jistých existenčních potíží, když jsme odmítali říkat „čest práci“, nechodili do nařízených průvodů, na odporné manifestace a nepodepisovali jsme různé listiny typu anticharty, neřku-li žádosti o smrt Milady Horákové.

Tady jsem se, na rozdíl od svého pochybného hrdinství v zažitém smyslu toho slova, snažil chovat naprosto důsledně, i když jsem v očích mnoha lidí mohl působit někdy až nepochopitelně a směšně, když někteří z těch, kteří se tenkrát tak ochotně přizpůsobili, horují proti komunistům dnes, kdy už dávno tak nebezpeční nejsou. Přitom ti dnešní „bojovníci za svobodu a demokracii“ mnohdy dokonce jen převlékli kabát a do jeho kapes uložili legitimaci některé další strany, v níž je ani nenapadne zkoumat, zdali náhodou neskrývá prvky případné třetí totality.

Únor 1948
Únor 1948
Více fotek
  • Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/86/8544.jpg
  • Demonstrace na podporu Charty 77 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/187/18616.jpg