Cukr z let padesátých

Aniž bych se chtěl přiživovat na neutuchajících diskusích o vině či nevině Milana Kundery, obracím svůj pohled tam, kam časopis Respekt požadoval. A to z vlastního zájmu a nezávisle na celé udavačské aféře. Ona desítka let po druhé světové válce ve mně totiž dosud vzbuzuje úžas, byť v té době byla dítětem i moje babička. Není fantastičtější období 20. století, ve všech - i těch nejděsivějších - slova smyslech, než oněch pár poválečných let, než ony "padesátky". Ta doba ukazuje, co vše člověk dokáže sám se sebou udělat. Jsou to ty nejzvrhlejší oslavy míru. A lásky. Byla to totiž doba, kterou lidé museli milovat. Nebo se tak aspoň tvářit.

„Ta léta o sobě prohlašovala, že jsou nejradostnější ze všech, a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě podezříván,“ napsal nejmenovaný autor v románu Žert. Tento fakt je prvním a největším paradoxem své doby. Oslavy míru přešly z poválečné spontánnosti do udržované a prodlužované setrvačnosti, ve které v křečích zůstávaly ještě v druhé půli padesátých let. V mé reflexi se tak padesátky jeví jako časy, kdy muselo být všechno dokonalé. A úsměvy široké, americké - což platí i pro východ ukrytý za oponou.

Časy, kdy se americký Západ široce usmíval…

Široce se usmívaly ženy Západu těch let, společenský konstrukt, v němž šlo o novodobé Lisy Doolittlové, stepfordské paničky v domácnosti, které jsou vždy okouzlující a upravené a pečují o trávník, kuchyni, domácí zvířátko a tělo i duši svého manžela a dětí. Naopak muž byl ze zásady gentleman s doutníkem a karafiátem za krempou, který občas vzpomněl na boje v Pacifiku. Tehdy se zdálo, že až s prožitou válkou se může naplnit odvěký americký sen. Že je za dveřmi a že stačí, aby je rodinné štěstí otevřelo.

Ta doba byla zkrátka kouzelná. Tehdy byly ženy v květovaných šatech naposled ženami a ještě zcela nepodlehly svodům kalhotové Marlene Dietrich. Americe posílala polibky sladká Marilyn Monroe, o New Yorku zpíval Frank Sinatra a o borůvkovém vrchu Ella Fitzgeraldová s Louisem Armstrongem. Doba swingu neskončila, dokud se jejich hnědošedé outfity nezbarvily do duhy šedesátých let.

Veřejná proklamace blahobytu byla přitom obdobnou maskou veselice, jako tomu bylo na Východě. Za billboardy s rozjuchanými pin-up girls se totiž schovávala válka o Koreu, segregace barevných Američanů včetně zatčení jisté Rosy Parksové za to, že si sedla v autobusu na bílé místo. To vše zasazeno do rámu honů na komunistické konfidenty pořádaných senátorem McCarthym, kterým neunikl ani Charlie Chaplin. Dobu zřejmě miloval méně, než se slušelo.

… a sovětský Východ oháněl zlatým snopem

Široce se usmívaly i ženy Východu těch let a oblečené do montérek kalily ocel nebo pózovaly se zlatým snopem v rukou a pěly zpěvy míru. Jednomu polobohu z Gruzie se stavěly za vší pompy monstrózní pomníky, aby krátce poté, co se s ním Kreml rozloučil, mohly tiše letět do povětří. Tak jako v Orwellově románu 1984, i zde se stále a věčně a dokola přepisovaly dějiny. Stejně se jich ale sovětští prominenti nezbavili, destalinizace totiž byla jedna velká vesnice páně Potěmkina - a to byl přeci feudál!

V již jednou zmíněném Žertu popisuje autor pocit, který měli mladí komunističtí funkcionáři poté, co se zmocnili moci. Lidé si tehdy mysleli, že drží volant historie, více než opojeni mocí byli „uhranuti dějinami, tím, že vyskočili na jejich hřbet a cítili jej pod sebou“. To ještě netušili, co se stane, až je býk historie shodí. Ministr zahraničí Clementis je popraven a jeho popel vysypán z jedoucího auta na silnici. Revoluce obědvá své aktéry jako hlavní chod. A nad pracovními tábory východního bloku visí stejný nápis jako dříve, jen není psaný německy. „Prací ku svobodě“. Pro časy, o nichž se mluví jako o době nových experimentů, prvek velmi neoriginální.

Doba, která chtěla, abys ji miloval

Padesátá léta předvedla dějinám krásu zrůdnosti. Naruby obrátila všechna pravidla a tvářila se, že ta nová dodržuje po staletí. Co chvíli popírala sama sebe. Bylo to cosi shnilého ve sladkém a třpytivě bílém cukrovém obalu. Tak třpytivém, jako byl úsměv božské Marilyn (i ta vyřkla přání doby, I wanna be loved by you, alone. Boop-boop-a-doop), tak bílém, jako bylo roucho umučeného faráře Toufara, a tak cukrovém, jako byl vzhled novorozené panenky Barbie.

Ta kontrastnost je zarážející a nemá obdoby. Už jenom kvůli tomu bychom měli vzít tyto časy na vědomí a vyndat je (opatrně!) z pomyslné cukřenky. Měli bychom nahlédnout pod zářivě bílý cukrový obal. Nahlédnout dříve, než na původ tohoto cukru zapomeneme a osladíme si s ním dnešní kávu. Spolu s bílými kostkami by se v horkém nápoji rozpustila i ta hniloba. A nám by nezbylo nic jiného, než ji i s tou kávou znovu vypít. Do dna.
Marilyn Monroe
Marilyn Monroe
Více fotek
  • Marilyn Monroe zdroj: wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/347/34673.jpg
  • Pracovní tábor autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/29/2871.jpg