Svět podle Zdeňka Velíška (127)

Žijeme dobu velkého otřesu. U nás zní ta věta stále ještě jako poplašná zpráva. Jen sklářům už tak nezní. Jinde ve světě se už ale finanční krize transformovala do ekonomické recese a lidé tam už nemají ani tak obavy o bankovní konta, jako o perspektivu podniků, ve kterých pracují, nebo které jim patří a které jsou, v obou případech, jejich obživou.

Včera finanční, dnes ekonomická. Zítra sociální, a proto politická?

Takovou podobu měl, má, a může mít fenomén „krize“, se kterým zápolí už nezanedbatelná část mezinárodního společenství. Ta jeho dvě eventuální příští stadia, krize sociální a krize politická, jsou už dnes noční můrou vlád. Proto ten spor mezi zastánci zachování tržních mechanismů děj se co děj  a zastánci jakéhokoli způsobu záchrany klíčových odvětví národních ekonomik (a zítra i malých a středních podniků, tedy mnohde té nejpodstatnější části národní ekonomiky), také děj se co děj.

Ovšem panika není na místě, protože jako každá kalamita i finanční krize a počínající ekonomická recese vyvolaly v kompetentních kruzích horečnou aktivitu. Na záchraně ekonomické stability se pracuje. Zároveň se pracuje i na prevenci, na novém systému ochrany proti právě odhaleným slabinám tržních mechanismů. Kompetentní struktury zareagovaly. Dokonce se jedna nová vytvořila: G dvacítka. Tato nová formace zatím nepodnikla žádné společné „záchranné akce“ ani hned nevypracovala metody, které napříště zabrání podobné pohromě. Nemohla! Už proto, že Amerika, země odkud se virus krize začal šířit a odkud podle některých názorů musí přijít náprava, prožívá právě jakési interregnum.

Ale už zformování tak široké mezivládní organizace, jakou je G-20, ukazuje, že východiska z akutních potíží většiny národních ekonomik a světové ekonomiky jako takové nejde hledat v rámci úzké G-8. Toto seskupení se v době zvolna se rýsující multipolarity světa stává (ve svém současném složení) asi podobným anachronismem, jako Rada bezpečnosti vzniklá na základech výsledků druhé světové války  a neodpovídající  novým poměrům sil na planetě.

Ustavení skupiny G-20 je prvním faktickým přiznáním existence multipolárního světa. A na světě je už i druhé přiznání této nově vznikající globální reality. Americká Národní zpravodajská rada na konci minulého týdne a na konci obvyklého čtyřletého období vydala svou pravidelnou prognózu vývoje na této planetě pod názvem Global trends 2025. A transformed World. Zpráva (která má i svou tajnou část) uznává, že svět se mění v základních parametrech. Ale nepředpovídá  s naprostou určitostí směr vývoje (alespoň podle komentáře Philipa Stephense ve FT z 21.11.2008. I další citace je podle něho.).Předpovídá  zato už pro nejbližší léta prohlubující se multipolaritu světa. A také to, že "v roce 2025 budou USA už jen jedním z významných hráčů na světové scéně, i když stále ještě tím nejmocnějším." Nebudou světovým hegemonem. A rýsuje se situace, v níž o nadvládu mezi sebou nebudou soupeřit jen státy, ale i formace či neformální hnutí jiné než státní či národní povahy, povahy ekonomické, ideologické, náboženské, násilnické (s nejasnými cíli), atd.

Nový význam euro-amerického partnerství                             

Současný řád světa, do značné míry utvářený od konce 2. světové války hodnotami i silami Západu, nemusí přežít období názorových střetů, které budou vznikat uprostřed krize i po ní. Nastoupí potom chaos, nebo nový „řád“? To nejsou otázky pro „futuristy“, ale pro politiky dneška. Když i americký National Inteligence Council konstatuje konec hegemonismu jediné supervelmoci (handicapované např. tím, že je nejzadluženější „mocností“ na zeměkouli), je třeba nastavit co nejrychleji, nejradši hned, parametry nějakého jiného než velmocenského řádu.

Je to příliš odtažité téma? Tvrdím, že zdaleka ne! Naším bytostným zájmem je, aby mezi silami určujícími běh světa byl i nadále náš civilizační okruh: Západ. A v něm  my, ve skořápce Evropské unie. Ovšem jedinou spolehlivou nadějí na to, že západní svět se takovou silou stane, po otřesu, který teď prožívá (či po bouři, do které se podle jiných analytiků teprve noří), je vybudování „nového“, dokonale vyladěného partnerství Evropy a Ameriky, a rozumné využití součtu sil a morální váhy Evropy a Ameriky v mezinárodní aréně. Po odchodu George W. Bushe z americké politiky a pod podmínkou, že se Evropa dokáže semknout v pevný útvar, může euro-americká aliance aspirovat dokonce na roli nejsilnějšího ze všech pólů multipolárního světa. A využít pak této své role k prospěchu všech. Protože na hegemonii a na prosazování jen vlastního prospěchu už Západ, ani ve složení EU+Amerika (nebo Amerika+EU, chcete-li to vnímat postaru) mít nebude.

V těchto souvislostech není zbytečné znovu zdůraznit, že v prvních šesti měsících tohoto možného vývoje bude záležet také na české politické garnituře, na způsobu jejího předsednictví v EU, na její schopnosti ztotožnit se s pojmem Evropa, jaký bude počátek nové éry vztahů mezi Evropskou unií a Spojenými státy.

  • Americká burza autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/447/44690.jpg
  • George Bush při úvodním projevu autor: ČT24, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/526/52553.jpg
  • Rada bezpečnosti OSN autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/25/2476.jpg
  • České předsednictví EU 2009 autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/243/24263.jpg
Vydáno pod