Málokdo si vzpomene, že právě před 70 lety, 30. listopadu 1938, byl prezidentem pomnichovské "druhé" Česko-Slovenské republiky zvolen šestašedesátiletý právník Dr. Emil Hácha. Lístek s jeho jménem odevzdalo 272 z 313 přítomných poslanců a senátorů, byl tedy zvolen třípětinovou českou i slovenskou většinou a stal se právoplatně zvolenou hlavou tehdy již nacisty zmrzačeného státu Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů.
Zapomenuté výročí nešťastného státníka Háchy
Háchova volba v době po anšlusu Rakouska, zradě západních spojenců v Mnichově, rezignaci prezidenta Dr. Edvarda Beneše a jeho odchodu do exilu 22.10.1938, byla pokusem o fyzickou záchranu národa hroutícího se státu, národa o jehož vysídlení na východ hovořil Adolf Hitler již v r. 1933. Zvolení českého vlastence, konservativce, katolíka i kulturně orientovaného anglofila a odpůrce fašismu Háchy mělo být signálem, že se Češi a Slováci ani po odtržení Sudet nepoddají a uhájí svůj zmenšený životní prostor. Bezprostředně po volbě Hácha obdržel Benešův dopis, v němž bývalý prezident oceňuje jeho „veliké služby“ v dřívější funkci prezidenta Nejvyššího správního soudu a připomíná „jak těžké úkoly bude mít jako prezident republiky“. Nový prezident mu děkuje za povzbuzení, ale připomíná, že tyto úkoly vzal na sebe jen „s největším sebezapřením jako tvrdý příkaz povinnosti“. Hácha věděl, že na sebe bere úděl obětovaného, na jehož hlavu bude dopadat nacistický vztek, ale ještě netušil, že za svou osobní oběť se v očích mnohých nakonec stane kolaborantem a zrádcem.
Zpočátku Hácha usiloval po dobrém o dohodu se slovenskými luďáky, jejichž autonomistické snahy nejvíce ohrožovaly jednotu a celistvost okleštěného státu. Už v prosinci 1938 radikálové v ľudové straně vyjednávali s Němci o odtržení Slovenska od republiky. Separatistické snahy vyvrcholily počátkem března 1939 protiústavním jednáním slovenských ministrů v Berlíně. Následoval vojenský zásah na Slovensku, zatčení zrádných ministrů a odvolání předsedy slovenské vlády Dr. Tisa. Během necelých 48 hodin byla jmenována nová slovenská vláda, ale tím Háchův úspěšný postup v nerovném boji s Hitlerem o Slovensko skončil. Ač změna slovenské vlády proběhla prakticky bez jediného výstřelu, německý tisk na Goebbelsův pokyn píše o „zuřivě střílející české soldatesce“ a Tiso z Berlína 13. března tlumočí Hitlerovo ultimatum slovenskému sněmu, že pokud Slovensko „do zítřejšího poledne“ nevyhlásí samostatnost, bude v rámci německé vojenské okupace rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Polsko. Zatímco sněm slovenskou samostatnost pod touto hrozbou ve stanovené době vyhlásil, Hitler pohrozil, že nesplní-li Češi 21 německých požadavků (zcela ignorujících státní suverenitu), „bude zničeno do 24 hodin“.
Hácha ještě odjíždí do Berlína orodovat u Hitlera, ale německé vojsko už během jeho cesty začíná obsazovat zbytek českého území. V noci ze 14. na 15. března 1939 pak Hácha přijímá v Berlíně Hitlerův diktát a „klade osud svého národa“ do rukou führera. I když Hácha v této situaci mohl odepřít Hitlerovi poslušnost a rezignovat, neudělal to, protože se obával, že na jeho místo nastoupí kolaborant typu Emanuela Moravce, který národ uvede do naprosté zkázy. Tím se ovšem sám dostává do soukolí nacistické zvůle a jako státní prezident Hitlerem vyhlášeného „Protektorátu“ nastupuje potupnou cestu až ke svému tragickému konci. Přesto se snaží za cenu formálních projevů loajality svému národu pomáhat a zachraňuje tisíce lidí před mučením a smrtí. Ve snaze o národní semknutí Hácha inicioval založení nepolitického Národního souručenství, které historik Jan Tesař výstižně charakterizoval jako „jednotu s protiněmeckým programem proněmecké loajality, realismu a přizpůsobení“. V červnu 1939 Hácha odmítl podepsat nacistickou vyhlášku o zavádění protižidovských zákonů, a když ji prosadil říšský protektor von Neurath, stačil umožnit emigraci 19 tisíc Židů z okupovaného území. Háchovi se ještě v lednu 1943 podařilo zabránit vyslání českého vládního vojska na ruskou frontu, takže zachránil také životy Čechů, kteří by museli bojovat v hitlerovské armádě.
Nástup nového říšského protektora a nemilosrdného nepřítele Čechů Reinharda Heydricha v r. 1941, atentát na něj 27.6.1942 a následné vyvražďování českého obyvatelstva, ovšem Háchu zlomily psychicky i fyzicky. Bezbřehý nacistický teror, jemuž padly za oběť Lidice, Ležáky a tisíce nevinných Čechů, srazil těžce nemocného starce na kolena. Podřizoval se nacistům bezvýhradně, od počátku r. 1944 se stal prakticky netečným. Přesto zůstal v úřadě, což mu zazlívala zvláště politická emigrace. Odhodlával se i k sebevraždě, ale nenašel už k tomu sílu. V květnu 1945 komunistický ministr vnitra Nosek přikázal umírajícího Háchu převést do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27.června 1945 zemřel. Jeho pohřeb o tři dny později na policejně uzavřeném vinohradském hřbitově byl veřejnosti utajen a na náhrobku nesmělo být vyryto Háchovo jméno. Nový pohled na Háchu přinesla až polistopadová doba, která umožnila vydání historických prací nezatížených nenávistí vůči muži, který jako jediný „válečný“ prezident nesl šest a půl roku drtivou váhu odpovědnosti za osud národa. Jak mimo jiné napsal historik Petr Placák: „Jestli chtěl někdo v roce 1945 soudit Háchu za jeho souhlas s 15. březnem, musel by na prvním místě soudit Mnichovany: 15. březen byl přece jen dokončením Mnichova, nic víc a nic míň“.
- Emil Hácha autor: Neznámý, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/543/54259.jpg
- Protektorát Čechy a Morava autor: Wikipedia, zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/128/12724.jpg
- Reinhard Heydrich zdroj: wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/100/9993.jpg