Jsme přestěhovaní (tedy náš zpravodajský minitým). Starý panelák ve východoberlínské čtvrti Pankow, kde měl svou vilu i Erich Honecker, jsme vyměnili za hypermoderní věžák v centru. Místo Ericha máme za humny Angelu a Horsta. Angela sídlí v obrovské betonové kostce připomínající pračku a živí se jako kancléřka. Horst má za řekou zámek, ačkoliv není šlechtic, ale jen prezident.
Dobré sousedství
Máme ale i jiné, bližší sousedy, od kterých nás neodděluje řeka, ale jen stěna, podlaha nebo strop. Že jsme se ocitli v dobré společnosti, potvrdil už první letmý pohled na jmenovky zvonků: Schröder, Marx, Klaus…
Náš dojem potvrdil i instalatér, který po třech týdnech přemlouvání dorazil do bytu našeho kameramana vyměnit kuchyňskou baterii, která tekla všude kromě dřezu: „Todle je fajnovej dům, paninko! Ne jako támdle za kolejema, to je samej cizinec a každou chvíli tam hoří kočárkárna! Ba ne, tady je pořádek!“
Že si „lepší lidi“ na pořádek potrpí, se ukázalo ihned. Zatímco v pankáčské čtvrti Pankow jsem se za tři roky o sousedech dozvěděla jen to, že chodí na záchod a občas si krátí čas mileneckou hádkou, nájemníci v novém domě se kontaktu nevyhýbají: Hned první den mě písemně informovali, že mé vozidlo ve společné garáži vyčnívá o 20 cm z bíle vyznačeného chlívku, a omezuje tak společný prostor, potažmo veřejné blaho.
Druhý den už zvonili u mých dveří osobně. Řekli, že v Německu se o víkendu nevrtá a ať si prostuduji domovní řád. Poučila jsem se tedy: Hlučné činnosti včetně úklidu lze provozovat jen ve všední dny mezi 8:00-12:00 a 15:00-18:00. Hru na hudební nástroje o hodinu déle, sprchování pouze do 22:00. Podrobnosti o použití klozetu jsem raději přeskočila.
Stěhování je prý horší než požár (včetně toho v kočárkárně). Lidové moudro se mi dralo do hlavy, když jsem spěchala na mondénní slavnost na ministerstvu zahraničí a po dvou hodinách hledání vylovila z hromady kartonových krabic jediné, poněkud uvadlé sako. V malém salonku v nejvyšším patře ministerstva se pilo šampaňské a Karel Schwarzenberg dostal státní vyznamenání mj. za to, že v devadesátých letech pomáhal připravit česko-německou Smlouvu o dobrém sousedství. Vytiskla jsem z internetu její německý text. Ještě dnes ho hodím do schránky Marxovi, Schröderovi, Klausovi i ostatním. Měli by vědět, že naše soužití neřídí pouze domovní řád, ale také mezinárodní smlouva. A ta přece mluví o „dobrém“ sousedství…