Ucho Svobody: Přání klasice a klasikům

Sledování denního běhu života "řadových" interpretů tzv. vážné hudby je docela horor. Ať už mají nebo nemají místo v některém stabilním orchestru, chodí po kšeftech. Nic jiného jim nezbývá, žádný orchestr je nezaplatí tak, aby mohli v klidu žít. Tito vzdělaní a talentovaní lidé tak často neví dne ani hodiny. Čekají třeba volný víkend po prokoncertovaném týdnu a večer jim zavolá někdo odněkud a oni jdou. Váží si každé nabídky, každé možnosti. A tak třeba hrají Čtveráky nebo Malou noční (rozluštíte?), případně českou klasiku - Vltavu, Humoresku, Devátou - pro turisty. Umějí je většinou nazpaměť, a tak mohou jeden za druhého zaskočit.

Vezmou svých pár stovek a jdou domů. K radosti ostatních členů rodiny, kteří je tak třeba někdy i uvidí. Neboť často mají i tři akce denně - dopoledne zkoušejí na některý koncert a večer pak hrají třeba dva kšefty. A když je dobře, nasbírají za měsíc něco málo nad průměrný plat v Česku.

Naštěstí jsou natolik kvalitní, že úroveň interpretace zůstává stále velmi dobrá. Ovšem klid ve stabilním tělesu, které pod vedením zkušených dirigentů buduje prestižní repertoár, to je jen iluze. Situace ovšem zcela žádoucí. A my, diváci, pak brečíme, jak jsou naše orchestry průměrné proti těm, které k nám přijíždějí ze zahraničí. Berlínští, vídeňští, drážďanští, sanfrancisští filharmonici pak vyzařují energii, soustředění, dokonalou souhru, výraz, interpretační strhujícnost apod. No ano, ale jak toho dosáhnout, když poletujete z místa na místo? Ráno cvičíte Brahmse, odpoledne hrajete Vivaldiho a do noci pak třeba taháte smyčce při nějaké komerční nahrávce pro hollywoodskou produkci coby podklad k některému, často i prestižnímu filmu. Dorazíte domů vyšťaveni a měli byste ještě cvičit? To už jen to nejnutnější, aby člověk neztratil sám sebe.

Samostatnou kapitolou jsou zahraniční zájezdy. Kromě turné, které ten který orchestr pořádá na vlastní jméno a postupem času stejně stále více spíš jako „český orchestr s českou hudbou“, rozuměj jedno který, posluchač to skoro nerozpozná, tedy kromě těchto turné jsou velmi časté výjezdy za zakázkami, které pracují s relativně nízkou cenou za vysokou kvalitu. A tak se čeští muzikanti harcují za dosti nedůstojných podmínek po světě a předávají svou kvalitu publiku, které třeba dorazí na hvězdu, podotknu, že skvěle zaplacenou. To vše „za diety“, tedy částku, která stačí tak na běžné stravování a neumožňuje velké vyskakování.

Netvrdím, že můj pohled je vyčerpávající, perfektně informovaný a nezvratitelný. Ale zachycuje zhruba jednu velmi podstatnou část hudebního světa, o které se příliš neví a která je tristní. Povětšinou, když se takových muzikantů zeptáte, zda by svým dětem hraní na nástroj doporučili, dostanete dosti ráznou zápornou odpověď. Jen pár vyvolených se propracuje k sólovému hraní, kde je situace lepší. A jen ti úplně nejlepší z nich se dostanou až na důstojný a respektovaný vrchol.

A tak dovolte malé přání velkému umění. Bylo by krásné, kdyby už si náš stát uvědomil, že hudba je nejméně podporované odvětví kultury současnosti. A že známé a dnes už i tak nesmyslné rčení „Co Čech, to muzikant“, může brzy dostat podobu: „Čech a muzikant? To ani náhodou!“

Orchestr
Orchestr
Více fotek
  • Orchestr autor: ČT24, zdroj: ČT424 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/215/21439.jpg
  • Česká filharmonie zdroj: www.mhf-brno.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/508/50764.jpg