Svět podle Zdeňka Velíška (131)

To, co slyším v domácích médiích a co čtu v domácích novinách o misi Evropské unie v oblasti současného konfliktu mezi Izraelci a Hamasem, kterou vede Karel Schwarzenberg, mě nutí napsat pár upřesňujících poznámek. 

Především…

Ministr Schwarzenberg opakovaně zdůrazňoval, že cílem mise není dojednat příměří nebo snad dokonce najít řešení palestinsko-izraelského sporu. Dostával před odjezdem otázky, které ho nutily opakovaně vyvracet naději ve splnění tak nesplnitelného přání. Pak to samozřejmě vypadalo, že české předsednictví a sám ministr si v této roli nevěří. Od českého předsednictví ale nikdo v Unii zázrak nečeká, a když Schwarzenberg říkal, že jeho delegace jede zjistit předpoklady pro vypracování nějakého případného mírového plánu, či spíš jen plánu na zprostředkování klidu zbraní, odpovídalo to očekávání Evropské unie. Její slovo do pranice by mělo přijít potom.  

Jestliže by mise měla přece jen sledovat nějaký konkrétní cíl, pak by to mělo být zajištění průchodnosti humanitárních koridorů a pomoci raněným a jinak strádajícím v ochromeném městě Gaza. Nelze odtud utéct, nelze civilní obyvatelstvo evakuovat. Ze zpráv o rozhovorech mise EU v Izraeli a v Egyptě se dá usoudit, že tento cíl mise na programu.                 

Krom toho….

Pozornost se u nás nepřiměřeně soustřeďuje na „konkurenční“ charakter paralelní Sarkozyhomise. Dokonce se vytváří dojem, že Sarkozy chce českému předsednictví svou cestou uškodit. Tato hypotéza ignoruje předchozí Sarkozyho  „partyzánské“ diplomatické aktivity. Například u Kaddáfího. Bylo kolem toho velké pohoršení, ale pak šli v Sarkozyho stopách další evropští státníci a státy.

Sarkozy  nikoho nekonzultoval, ani když jel do Moskvy a do Tbilisi  „dojednat“ příměří. Je pravda, že ho „dojednal“ ve chvíli, kdy už Rusové nepostupovali. Ale mohli. Mohli dojít klidně až do Tbilisi. Sarkozymu někteří analytici připsali i tu zásluhu, že se to nestalo. A jiní přehlížejí i to, že „dojednané“ příměří vlastně zpečetilo osud Jižní Osetie a Abcházie. Nechci tu teď minulé Sarkozyho  impulzivní, nadšenecké mezinárodní aktivity analyzovat. Jen chci poukázat na to, že když vidí užitečný cíl (užitečný globálně, nebo pro Evropu, nebo pro Francii) nedá se zastavit. Ale jeho primárním záměrem není házet klacky pod nohy těm druhým, kteří jdou za stejným cílem. A to ani tehdy, kdy jeho cíl není v souladu se zájmy či záměry těch druhých (např. konference o bezpečnosti v Evropě, kterou navrhoval spolu s Medveděvem na červenec tohoto roku). Sarkozy je prostě pořád ještě neřízená střela. (A vystřeluje se sám a kam chce.)

Když se ho ptali na smysl jeho současné mise na Blízký východ, a ptali se s jakýmsi podtextem, který naznačoval, že smysl mít nemůže, neboť ani od Sarkozyho se  neočekává zázrak - řekl: „Francie  má v této věci povinnost využít toho, že se jí podařilo vybudovat vzájemnou důvěru a  přátelské vztahy ke všem zúčastněným“.  Poté, co stejně jako Schwarzenberg zapochyboval o přímých šancích na zprostředkování příměří, řekl ještě:  „Vím jen, že kdo se k ničemu neodhodlá a neriskuje neúspěch, připravuje se o šanci, že by mohl úspěchu dosáhnout.“  A když mu ještě předhazovali jeho „sólovou jízdu“, dodal: „Upřímně řečeno, kdo by mi mohl vyčítat, že podnikám všechno, co je možné, proti tomu strašnému utrpení.“ (podle Frankfurter Allgemeine z 5.1.)

Sarkozy je  tedy na Blízkém východě za sebe, za Francii jako evropskou mocnost a ještě jednou za Francii,  jakožto stát spolupředsedající Unii pro Středomoří. Ta teoreticky zahrnuje i území současného konfliktu. Sarkozy tímto svým pseudounijním mandátem může dokonce opodstatňovat i své případné jednání za EU. Krom toho má ve své zemi šest milionů muslimů, časté projevy antisemitismu a dnes ráno už první pokus o útoky proti synagogám.

Není možná neúčelné dodat, že ani Topolánek ani Schwarzenberg se kvůli Sarkozyho misi veřejně ještě nepohoršovali. Dvojkolejnost  může buď oslabit účinnost těch dvou misí, nebo ji zdvojnásobit. Obojí je možné. Ale to nejdůležitější je, že dosáhne-li jedna či druhá delegace  zastavení krveprolití, bude to v celé Unii, a nejenom tam, důvod k zadostiučinění, a ne k závisti či k nevraživosti. Nebuďme pouze vztahovační!

Podle mne se evropský tisk  nevyžívá „piknatností“ bipolarity evropského vyjednávání.  Důvod k tomu, aby se nad ní pozastavil, mu ale v příštích dnech může dát to, že jen jedna  z obou misí ztroskotá a dokáže  tak svou nekompetentnost.

Mým závěrečným evergreenem bývá obvykle tvrzení, že úspěch Evropy je naším národním zájmem. Tentokrát se k tomu dá dodat, že úspěch Česka je evropským zájmem. A hlavně zájmem těch ubohých civilů v Gaze a Izraelců čekajících s obavou na každou další raketu Hamásu.

Evropská delegace při jednáních v Izraeli
Evropská delegace při jednáních v Izraeli
Více fotek
  • Evropská delegace při jednáních v Izraeli autor: Dan Balilty, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/605/60423.jpg
  • Nicolas Sarkozy a Mahmúd Abbás autor: Dan Balilty, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/605/60424.jpg
  • Nicolas Sarkozy a Husní Mubarak autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/605/60420.jpg