Katedrála, neboli "hlavní kostel biskupa v sídle biskupství", též "chrám biskupské nebo arcibiskupské rezidence, vybavený určitými církevními výsadami" (tolik naučné slovníky k heslu "katedrála"), nepochybně je sakrálním objektem určeným pro výkon náboženského kultu a tedy spravovaným i náležejícím církevní instituci. Ovšem Svatovítská katedrála, zcizená v r. 1954 "předvojem dělnické třídy", ta je podle exkomunistických soudců rozlezlých v Nejvyšším soudu "majetkem všeho československého lidu", neboli majetkem státu.
Komunističtější než KSČ? Ale kdepak!
Už samo jmenování bývalých komunistů na soudcovské posty v Nejvyšším soudu výmluvně svědčí o kvalitě naší demokracie, která ani za 20 let od odstranění komunistické diktatury nebyla schopna či ochotna komunisticky vyškoleným soudcům zabránit v mrzačení demokratického právního řádu. Je to vizitka „demokratického“ cítění prezidentů, kteří bolševické lokaje do soudních postů najmenovali, i „apolitičnosti“ vedení soudů, jež si tyto kryptokomunisty v soudcovských talárech pěstují. A to i přesto, že právnické fakulty za dvě desetiletí výuky v nekomunistickém duchu vychovaly stovky absolventů, kteří je dávno mohli nahradit.
A že se v Nejvyšším soudu právo a spravedlnost znovu komunisticky ohýbá, to dokládá nejen verdikt exkomunistického soudce Františka Ištvánka o tom, že katedrála sv. Víta není církevním majetkem, neboť se za prezidentování soudruha Zápotockého stala „majetkem všeho československého lidu“, ale nejčerstvěji i rozhodnutí Ištvánkových kolegů Pácala, Hrabce a Novotné, kteří vystavili Ištvánkovi ve sporu o katedrálu glejt nepodjatosti. Bývalý vojenský prokurátor a člen KSČ soudce Jiří Pácal Ištvánkovu bezúhonnost zdůvodnil tím, že Ištvánek „připojil vyjádření, že mu nejsou známy důvody, pro které by mohl být vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, že se nepodílel na jakémkoli způsobu utlačování některých politických, sociálních a náboženských skupin občanů a ani jinou v zákoně uvedenou formou zločiny spáchané v letech 1948-1989 neprosazoval jako funkcionář, organizátor či podněcovatel v politické či ideologické oblasti.“
Ruka ruku myje, říká se, a ruce bývalých komunistů to v Nejvyšším soudu názorně aktualizovaly. Proč nezasáhla předsedkyně NS Iva Brožová? Proč nevyužila soudcovské rady, která je jejím poradním orgánem a připustila, aby o (ne)podjatosti jednoho exkomunisty rozhodoval jiný exkomunista?
Jakoukoliv spojitost člena strany, která nastolila „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ režim, přičemž potírala, utlačovala a okrádala církve, s rozhodováním o odcizené Svatovítské katedrále Pácalova trojka popřela. Z exkomunisty Ištvánka udělala bezúhonného milého kolegáčka, který si už určitě na nic špatného z bolševické justice nepamatuje a nikoho nepreferuje, zvláště ne komunisty a jejich loupeže církevního majetku. Jmenovaná trojice soudců Nejvyššího soudu je patrně neomylná a soudruh Ištvánek zřejmě nikdy nebyl vyškolen v marx-leninském pojetí práva, nikdy tomuto právu nesliboval věrnost, nikdy v jeho duchu neškolil komunistické soudce, nevykonával třídní spravedlnost, ba ani nerozhodoval dle litery tzv. socialistické zákonnosti. Zkrátka, jako kdyby v komunismu nestudoval, nepromoval, nesoudil, neškolil, a dokonce ani neškodil, a snad ani nežil, ten učiněný andílek Ištvánek.
Za Zápotockého časů, kdy se kradlo podle bolševických zákonů, v nichž byl vyškolen i soudruh Ištvánek, kupodivu právě na Svatovítskou katedrálu a přilehlé objekty žádný zákon nezbyl. Stála vedle sídla tehdejšího komunistického prezidenta, tak jaképak fraky s vlastnictvím Metropolitní kapituly! Vedoucí pražského stavebního odboru pražského národního výboru jednoduše dostal stranický úkol a škrtem pera z „Katolického metropolitního kostela sv. Víta“, udělal položku „chráněné oblasti Hradu“ a tedy i onen „majetek všeho československého lidu“. To, že se tehdejší režim neobtěžoval dát zcizení národní církevní památky ani formu vyvlastňovacího zákona, dokládá nad slunce jasněji nezákonnost celého aktu komunistické svévole. Emeritní člen KSČ Ištvánek ovšem ani po třiapadesáti letech nezaspal a politováníhodný, leč pochopitelný omyl svých partajních předků úslužně napravil: majetek všeho československého lidu - toť přece majetek státní! Tímto rozhodnutím liliově čistý sloup zákonnosti František Ištvánek krádež svých někdejších soudruhů pietně posvětil a vyzdvihl na piedestal nejvyšší. Soudy nižšího stupně jsou jeho verdiktem vázány coby zákonem a nemohou si už troufnout přiznat vlastnictví katedrály církvi, jak to od r. 1992 dvakrát zpozdile učinily.
Podjatý samozřejmě soudce Ištvánek není, jak by mohl, to by museli být podjatí i ti, co u něj podjatost neshledali. A to se přece v našem dokonale spravedlivém demokratickém státě nestává. Leda na politickou objednávku hradních pánů a spřáteleného podhradí, jež si z pronájmu domů přilehlých ke katedrále mastí kapsu. Církev za své budovy spořádaně platí nájem správě Hradu a tak je to podle soudruha Ištvánka také správné.