V Palachovi až po uši

Prožíváme si Palachův týden. Pravda, nikdo nás nebije a nerozhání. Není třeba se bát. Jenom pár anonymních představitelů lůzy v internetových diskusích svými urážkami vyvolává v člověku strach, kdo že to u nás také volí. Využívají vlastně Palachova odkazu, protože zrušení cenzury bylo jeho prvním požadavkem. Ale takové jemnosti vysvětlovat  bezmozkům by bylo házením hrachu na stěnu. Ať si tedy zvrací. Vždycky se najdou tací, kteří využívají svobodu, již jim vybojovali jiní, k tomu, aby ty "jiné" uráželi. Když se jim potom podaří onu svobodu zahlušit, jedni po ní kňučí v koutě a dbají, aby je při tom nikdo neviděl. Druzí radostně a pomstychtivě vytrhávají lidem nehty za to, že si dovolili svobodně vydechnout. Ale nechme už citových a duševních mrzáků.

Tedy: máme kulaté výročí od smrti hrdiny a dvacet let od událostí, kdy si lidé tohoto statečného připomněli, aby v sobě vyhrabali zbytky slušnosti a vyšli na Václavské náměstí (kam jinam?) sdělit odpudivé moci, že už jí mají dost. Jubilea bývají příležitostí, aby se událost i osoby a představitelé proprali horem dolem. Média se předhánějí, kdo ještě přinese o Janu Palachovi a jeho činu něco nového, úderného, překvapivého. I on se stal obětí trhu. Při tom po mém soudu tím nejdůležitějším poselstvím a sdělením stále aktuálním je ono staré, co chtěl Palach říci: zvedněte hlavy! Byť totiž, jak výše řečeno, žijeme ve svobodě, je pořád potřeba myslet na to, že kolem krouží všelijaká hejna, která, sehnete-li se na chvíli, už vám sedí za krkem a tlačí a tlačí. Co nejhlouběji. Již se nám to stalo v historii mnohokrát, že jsme nebyli ostražití, a nechali si vyfouknout vlastní život. Symbolicky a často i doslovně.

Leckdo vyhlašuje, že společenství, které nezná svoji historii, je odsouzeno prožít ji znovu. Myslím, že v tom případě bychom měli o budoucnost postaráno. Kromě okamžitých vznětů a nárazových humbuků, jako je například ten současný okolo Jana Palacha, se dějinami příliš nezabýváme a historii neznáme. Ani se ji neučíme. Natož se z ní poučit. Staří žijí v bludech, lžích a polopravdách, které jim vtloukly do hlavy tzv. socialistické osnovy. Z hrdinů jim udělali zrádce, z darebáků a vrahů osvoboditele lidstva. Teď se překotně snaží si všechno buď zmateně přepólovat, aby se dopouštěli dalších omylů a nespravedlností (to menšina), nebo si to všechno vytěsnit z hlavy (z většiny). Případně respektují národní zájmy, skryté pod profláknutým úslovím: Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina! Co bylo v zemích Koruny české upečeno, bude tu i snědeno. A taky: Co jsme si, to jsme si. Schováme to pod zástěru, jak říkaly naše babičky.

Mladí z podstatné většiny nevědí nic. A také se o nic z doby, která byla přede dnem jejich narození, nezajímají. To přece nebylo důležité. Nakonec - doma ani ve škole se o tom taky nemluví. Tak co s tím? V této souvislosti je zábavné očekávání některých na generaci adolescentů, kteří se hrdě postaví před své otce a dědy a zeptají se jich, co to vlastně v té podivné svinské minulost dělali?

(Že se například kvůli nim, pro jejich přizpůsobení se, upálil mladý kluk!) Že se u nás stane to, co se přihodilo v Německu v šedesátých letech minulého století. (Teď naposled to na těchto stránkách připomněl mladý Vratislav Maňák. Trochu z jiného pohledu, ale chytře.)

Ale zpět ke srovnání  českých a německých generačních otázek; ke zvídavým synům a dcerám, kteří se postaví před otce a matky a zeptají se. Všem mohu zodpovědně říci: nepostaví a nezeptají. Především: krev není voda. A proč dělat doma zle?! A ještě to tahat na veřejnost?! A praktické hledisko: mladí Němci měli tenkrát velmi pádný důvod. Kam přijeli, tam se jich ptali. Hleděli na ně skrz prsty. Odplivovali si. Oni se museli zeptat tatínků, maminek, dědečků, babiček: „Proč? Co jste to, proboha, provedli? Zavinili?“  To bylo hlavním motivem německého prozření a bolestného otevření minulosti. I soukromých historií.

Mladé Čechy nikde neodstrkávají. Nic jim nikdo nevyčítá. A když se připomene minulost, jsou vnímáni spíše jako oběti zlých Rusů. Že jsme byli zlí sami na sebe, to vlastně víme jenom my. A my to zapomněli. Tak proč by se tady někdo koukal tátovi nebo dědkovi zpříma do očí a měl drzé otázky?

Ale ono je to ještě jinak. Jako v Sedmi statečných. Hrdinové (jako byl třeba Jan Palach nebo odbojáři protinacističtí a protikomunističtí či disidenti) nesou v sobě etická poselství. Nicméně vyhrávají obyčejní rolníci. Podlézají tyranským Calverům, bojí se jich, zapomínají na to lepší v sobě. Pak ale najednou vezmou mačety a jdou. Pravda ovšem je, že kdesi v nich musí dřímat vzpomínka na to, že znali nějaké hrdiny nebo o nich alespoň někde zaslechli. Že vědí, jak se ve správný okamžik chovat, byť se tak běžně nechovají. Ve všedních dnech zapomínají na minulost (na to špatné, co jsme v ní z většiny dělali, i na to dobré, co činilo pár jiných), aby se nemuseli stydět. Ovšem pro správné okamžiky je v nás přece jenom cípkem obsažena. A k čemusi nutí. Tak nějak to bylo s Janem Palachem a s Palachovým týdnem. K tomu není třeba nových objevů. Byť je dobře je činit. Zejména pro posílení toho starého, o čem vlastně ani nevíme.
Palachův týden
Palachův týden
Více fotek
  • Palachův týden zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/615/61457.jpg
  • Místo, kde se upálil Jan Palach autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/624/62324.jpg