Dekret kutnohorský jako předzvěst bouře

Šest set let uběhlo 18. ledna ode dne, kdy král Václav IV., pobývající začátkem roku 1409 v Kutné Hoře, vydal dokument, který na staletí předznamenal peripetie českých dějin. Dekret kutnohorský radikálně změnil tehdejší poměry při rozhodování na pražské univerzitě, když českému živlu, "pravému dědici království českého", král přisoudil tři hlasy, jež do té doby náležely Bavorům, Sasům a Polákům, zatímco těmto třem národům ponechal hlas jediný, dříve patřící Čechům.

Bylo to v době hluboké církevní krize, papežského schizmatu a počínající reformace. Přímou souvislost s boji uvnitř katolické církve mělo i jednání krále, přejícího církevním reformám. Václav IV. podporoval svolání koncilu v Pise, který měl ukončit „dvojpapežství“, avšak pražský arcibiskup Jan z Jenštejna byl proti. Když král dal tento spor rozhodnout univerzitě, podpořili ho jen čeští mistři. Nečeské národnosti s převahou Němců se svými (do té doby) třemi hlasy se postavily proti. Krále, rozzlobeného tímto hlasováním, pohnuli k vydání Kutnohorského dekretu hlavně univerzitní mistři Jeroným Pražský a Jan Hus. „Byl to dekret revoluční, odpovídající sice dané náladě na univerzitě, ale nepromyšlený,“ podotýká ve své „Válce Čechů s Němci“ filosof Emanuel Rádl. Král podle něj neměl právo zasahovat do univerzitních privilegií a vydávat dekret, který byl cizinou pokládán za „destructio studii pragensis“. Přímým důsledkem tohoto „aktu násilí“ (Rádl) bylo znacionalizování univerzity. Prvním českým rektorem počeštěné univerzity byl v říjnu 1409 zvolen Mistr Jan Hus. Do konce téhož roku univerzitu na protest opustilo zhruba dva tisíce německých mistrů a studentů, kteří dali přednost nové univerzitě v Lipsku.

Tento vývoj značně oslabil prestiž pražské univerzity a přinesl Čechům škody kulturní a hospodářské. Z Karlova vysokého učení, založeného v r. 1348 jako univerzální a internacionální instituce, se stal ústav zemského významu. Zato superiorita českého živlu na univerzitě byla zaručena a český nacionalismus, který se vyvinul převážně z metafyzických sporů, se odtud šířil do všech vrstev společnosti. Univerzita jako nejvyšší teologická autorita ovlivňovala politická rozhodnutí krále a vydávala i oficiální česká stanoviska k problémům složité doby. Někteří univerzitní mistři svými proticírkevními postoji přispívali k revoluční náladě a po upálení Mistra Jana Husa pražská univerzita byla i aktivní složkou husitského hnutí.

Proslulá husitská tažení za „opravu církevních zlořádů“, spojená s krvavými masakry a ničením kulturních hodnot, se stala nejen postrachem Evropy, ale i předehrou dalších náboženských válek. Ukázala ovšem také sílu revoluční myšlenky a nadlouho upevnila nadnesené mínění českého národa o sobě samém. Jenomže univerzita od r. 1415, kdy se postavila proti radikálním Táboritům, postupně ztrácela vliv i vědeckou autoritu. Přicházela o jednu fakultu za druhou: v r. 1419 o teologickou, v r. 1436 o právnickou, později zanikla lékařská fakulta a zůstala jen filosofická. V r. 1556 byla založena konkurenční jezuitská univerzita, kde Češi nejen neměli tři hlasy, ale dokonce ani jeden, a navíc ani žádného profesora. „Jaká to odpověď na Dekret kutnohorský!“, poznamenává Emanuel Rádl.

Nicméně české úsilí o vymanění z cizího vlivu, vyjádřené před šesti stoletími Kutnohorským dekretem, přetrvalo Bílou Horu i protireformaci a silně ovlivnilo středoevropskou historii také v novověku. První Československá republika chtěla být demokratickým státem, ale v národnostní otázce byla výrazem snahy o vypořádání především s německým a maďarským živlem, poraženým v první světové válce. ČSR byla vítěznými mocnostmi uznána v „historických hranicích zemí Koruny české“, ovšem včetně území, jež německé a maďarské „menšiny“ v počtu čtyř milionů (čtvrtina obyvatel nového státu) dlouhodobě obývaly. Z obavy, aby se čerstvě založená Masarykova a Benešova republika opět nerozpadla, byli čeští Němci diskriminováni už nepřizváním k rozhodování v nevoleném Národním shromáždění. Byl to základ dalších problémů. „Německo bude jistě opravovat mír Versailský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se spojí s Německem; koridor gdaňský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých,“ prorokoval Rádl. Znevýhodňování menšin v duchu odčinění „doby temna“, ať už to byla pozemková reforma, zákon o státním jazyce nebo řešení dopadů hospodářské krize, ovšem pokračovalo. Výsledek parlamentních voleb v r. 1935, které vyhrála Henleinova sudetoněmecká strana, pak zapůsobil jako ledová sprcha. To už byla předzvěst Mnichovské dohody, v níž naši západní spojenci dali za pravdu Hitlerovi a souhlasili s drastickým okleštěním československého státu o sudetská území.

Teprve po druhé světové válce, kdy se podařilo získat spojenecký souhlas s odsunem drtivé většiny českých Němců a Maďarů, se Československo stalo v podstatě „etnicky čistým“ státem. Tím také skončila mnohasetletá etapa zápasu Čechů s Němci od Kutnohorského dekretu až po naši dobu. Hrany sporů mezi státy se obrousily v celé Evropě. Národní principy nejsou v Evropské unii právě preferovány, takže „nová“ evropská organizace už zase začíná mít podobu mnohonárodnostního útvaru, nikoliv nepodobného Svaté říši římské císaře Karla IV., nebo Rakousko-uherské monarchii. Zda bude příští poměr Čechů a Němců v takovém soustátí lepší než v minulých staletích, to se samozřejmě teprve ukáže.

Mistr Jan Hus
Mistr Jan Hus
Více fotek
  • Mistr Jan Hus zdroj: wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/299/29869.jpg
  • Edvard Beneš zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/98/9705.jpg