Moderní Kirillova hlava

Pravoslavní věřící prožívají historické chvíle. V moskevském chrámu Krista Spasitele byl v úterý večer zvolen nový nejvyšší představitel jedné z nejvýznamnějších církví světa patriarcha moskevský a celé Rusi metropolita Kirill. Stalo se tak osm týdnů po odchodu na věčnost Alexije II., který jako 15. patriarcha byl posledním pravoslavným papežem za končící éry Sovětského svazu, když byl intronizován v červnu roku 1990.

V úterý pozdě večer se nad Moskvou rozezněl pouze jediný z mnoha zvonů chrámu Krista Spasitele, tak zvaný carský zvon, a to šestnáctkrát. Zvěstoval, že byl po dvoukolové volbě zvolen 16. nejvyšší hodnostář Ruské pravoslavné církve. Slavnostně bude uveden na církevní stolec v neděli 1. února.

Dvaašedesátiletý světově uznávaný teolog a sociolog Kirill, dosud zastávající post metropolity smolenského a kaliningradského, je i v ruském prostředí uznáván jako výjimečná osobnost. Zatímco většina pravoslavných duchovních je prakticky širší veřejnosti neznámá, o novém patriarchovi to neplatí. S malými přestávka vystupoval už patnáct let každý týden v televizi se svými čtvrthodinovými promluvami, kterými vždy uměl zaujmout. Nikdy nepůsobil jako kazatel jakýchsi věčných pravd. Byl vždy věcný, analytický a nevyhýbající se velmi citlivým aspektům života normálních Rusů. Ostatně to byl i důvod, proč mu mnozí nejvyšší pravoslavní duchovní při úterní volbě nemínili dát hlas. Kirillovi chybělo fakticky 30 procent hlasů volitelů Pospolitého shromáždění - a to není málo. Pro ně je Kirillovo nesporné charisma příliš světské a málo, mohu-li to tak říci, modlitební. A k Bohu je obrácené jen příliš obecně, většinou zcela nadčasově, neboť aktuální problémy společnosti reflektuje jako prvořadé. To se nejvíc projevilo před samotným zahájením volby, kdy jako prozatímní zástupce nejvyššího pravoslavného hodnostáře pronesl pozoruhodný projev, jakési Urbi et Orbi.  Možná, že ještě víc to připomínalo cosi jako „Poselství Unie“, jak to známe ze slov amerického či ruského prezidenta.

Metropolita Kirill v něm zevrubně bilancoval především vnitřní vývoj pravoslavné církve, prakticky nejvíce za posledních dvacet let. Podrobně uváděl, jak se obnovily stovky chrámů a kostelů, a přiblížil podivuhodné znovuzrození klášterů. Dnes je v Rusku 234 klášterů mužských a 244 ženských. V ruských ozbrojených silách, které už nejsou větší než milion vojáků, působí na 2 000 duchovních a v mnohých útvarech vznikly nejen provizorní modlitebny, nýbrž zcela nové kaple. Duchovno, které dosud podle nového patriarchy ve společnosti do značné míry chybí, je snad nejvýznamnějším faktorem proti šikaně, někdy až strašlivě kompromitující poměry v ruské armádě.

Za éry Sovětského svazu kruté způsoby a postupy, které měly vymýtit z lidských hlav náboženskou víru, zdevastovaly či zcela zničily především tisíce chrámů, kostelů a klášterů. A navíc KGB vyvraždila desetitisíce duchovních. Ti šťastnější byli na galejích v lágrech. V smutně proslulém roce 1937 ze 400 biskupů zbylo na svobodě deset. Ti byli tak zvaně na ukázku „sovětské náboženské tolerance“ pro svět. V září 1943, kdy vrcholila válka s Němci, Stalin vyzval tři biskupy, kteří z někdejší celé pravoslavné hierarchie ještě živořili na svobodě, aby si zvolili nového patriarchu. Ovšemže k celkovému důstojnějšímu zorganizování takové posvátné záležitosti neměli potřebné prostředky. Logicky se toho tedy ujala KGB. Ta přivezla z různých lágrů do Moskvy šestnáct biskupů. Novým patriarchou se stal metropolita Sergej. Někdejší seminarista Iosif Vissarionovič Stalin byl spokojen. Mohl se na konferenci v Teheránu chlubit, že ruští pravoslavní konají sbírky pro vítězství nad fašismem. Dali osm milionů rublů, za které vznikla třeba tanková kolona Dmitrije Donského. Celkem to bylo 40 tanků T-34.

Nic z kruté minulosti nebylo zapomenuto. Vzpomínky na strašné doby se vynořují z každodenních souvislostí. Vždyť volba nynějšího 16. patriarchy se konala právě na den 65.výročí prolomení blokády Leningradu, tedy města, kde se rok po válce narodil. Tehdy se jmenoval Vladimir Michajlovič Gundjajev. Jeho životní dráhu předurčila zbožnost rodičů. Otec byl duchovním a byl to taky velmi vzdělaný muž.  Nynější nejvyšší představitel ruské pravoslavné církve si v jedné ze svých známých televizních besed získal popularitu, když se vyznal ze své úcty k ruské i světové vědě. Říká, že se nikdy nesmí stavět víra a věda proti sobě. Na obou je třeba stavět lepší svět. Tím dost konvenuje té části ruské společnosti, která je ateistická. Po katastrofálním pádu prestiže marxismu považuje současný režim pravoslavné náboženství za nejlepší ideologickou náhražku proti morální devastaci, která nastala daleko dřív, než se zhroutil sám nerozborný Sovětský svaz. Pravoslaví však má nejen za úkol dobře koexistovat s nevěrci, nýbrž především také s jinověrci. V ruském prostoru sílí především vliv muslimských organizací a patriarcha Kirill, jak to také už zaznělo v jeho projevu v Chrámu Krista Spasitele, chce usilovat o harmonický vztah mezi těmi, kteří tu nejvyšší moc shůry vidí jak pod střechou pravoslavných svatostánků tak i mešit. Možná, že to bude snazší, než prorazit dost upjaté až mrazivé vztahy mezi Moskvou 16. pravoslavného patriarchy a Vatikánem Benedikta XVI.

Nový ruský patriarcha Kirill
Nový ruský patriarcha Kirill
Více fotek
  • Nový ruský patriarcha Kirill autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/643/64277.jpg
  • Sněm ruské pravoslavné církve autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/643/64276.jpg
  • Pohřeb patriarchy Alexije II. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/570/56953.jpg