Zlo musí být osvětleno ze všech stran

Těžko očekávat od čelné funkcionářky pražské KSČM a současně bohužel také učitelky dějepisu Marty Semelové, že bude svým žákům vykládat o všech hrůzách komunismu. Spíš se bude snažit některé věci zamlčet. A tak není divu, že jí vadí, když do škol jsou zváni stárnoucí političtí vězni zejména z let padesátých, aby žákům povyprávěli, co tenkrát prožili.

I já jsem už takto nejednou vystupoval. Pozvali mě učitelé, kteří ode mne něco o mých smutných zkušenostech slyšeli v rozhlase. A jelikož umím anglicky, žádalo se ode mne, abych o těch věcech povídal i cizím studentům, kteří v Praze buď studují anebo sem přijíždějí na kratší pobyt. Zájem bývá vždy mimořádný. Musím však říci, že časem mi začalo trochu vadit, že učitelé i studenti nechtěli slyšet nic jiného. Kdykoliv jsem se pokusil zauvažovat i o věcech obecných, vždycky mě svými otázkami přiměli, abych se opět vrátil k těm drastičnostem.

Vzpomněl jsem si na to, když nedávno paní Semelová vyslovovala stížnosti na takováto školní vystoupení. Kdyby alespoň připustila, že je nutné mladým lidem říci něco o totalitě, která je schopna poznamenat život člověka tím, že jsou mu hned při rozletu ustřižena křídla a on je potrestán odnětím svobody nikoliv proto, že se něčím prohřešil, ale že třeba jen svobodně vyslovoval svoje názory. V tom případě bych byl zase já ochoten paní Semelové uznat, že by možná bylo lepší, kdybychom my komunismem postižení nestáli před studenty sami, ale byli konfrontováni s těmi, kteří si dodnes myslí, že to, co se tenkrát dělo, bylo celkem v pořádku a byli by rádi, kdyby se ledacos z toho vrátilo.

Zkrátka jsem při všech těch besedách vždy tak trochu postrádal někoho, kdo by se pokoušel mé tvrdé zkušenosti bagatelizovat a oponoval mi z pozic člověka, který něco podobného nezažil. Nebylo by samozřejmě správné, kdyby to byli skuteční komunističtí zločinci, ti by měli být třeba ještě teď žalováni, souzeni a trestáni, byť i jen poloplatonicky jako paní Polednová-Brožová, nebo i posmrtně jakýmsi národním morálním soudem.

Ale možná by se našli i někdejší členové KSČ, kteří si byli vědomi toho, s jakým zlem spojili svůj život a snažili se to nějak kompenzovat. Nebylo jich tak docela málo, jak se dozvídáme z různých lidských osudů, s nimiž se setkáváme v rozhlase či televizi. Však znáte ty případy, kdy nějaký výše postavený soudruh si občas vzpomněl na některé lepší stránky své povahy a významně pomohl člověku proskribovanému a nejednou ho třeba zachránil pro obor, v němž pak dotyčný dosáhl velkých úspěchů. Ale takoví lepší komunisté se našli třeba i mezi bachaři. Snad každý politický vězeň, který prošel valdickou věznicí, vám potvrdí, že mezi takové dozorce patřil jistý strážmistr Dědek. Byl to člověk v podstatě dobrý, který své bachařské řemeslo zdědil po předcích, jak to bylo v okolí Kartouz obvyklé, a snažil se v něm svou přirozenou slušnost uplatnit ve prospěch nás, kteří jsme mu za to byli velmi vděčni.

Myslím, že by vůbec nebylo na škodu, kdyby kdysi těžce pronásledovaní nekomunisté občas mohli na veřejnosti nebo i před studenty diskutovat s těmi, kteří ten pronásledovatelský režim spoluvytvářeli. Rozhodně by to vyrovnávání s komunismem neublížilo. Sám jsem se o tom jednou přesvědčil, když jsem byl v televizním pořadu Na hraně postaven tváří v tvář známému funkcionáři dnešních komunistů Václavu Exnerovi, který se snad v minulosti osobně ani příliš neprovinil, jen je stále schopen hájit některé ze svých celoživotních bludů. Z dosti mohutného ohlasu televizních diváků jsem byl ujišťován, že jsem v té diskusi zvítězil, což - myslím - ani nemohlo dopadnout jinak.

Stále se snažím opakovat, že minulý nepřítel nebývá ten nejnebezpečnější a byl bych velice rád, kdyby třeba pánové Štětina a Mejstřík vrhli svou energii do akcí, v nichž by obecné zlo, které určovalo předchozí totalitu, ukazovali i na lecčem mimo komunismus či mimo takzvaná extremistická hnutí. Zdá se, že větším nebezpečím je naše neschopnost včas a přesně rozeznat vše zlé, co by nás totalitě mohlo zase přiblížit. Pouhé zaklínání a rozčilování při vyslovení jmen zloduchů jako byl Hitler, Stalin či Gottwald nám pomůže jen tehdy, když do detailu poznáme kořeny jejich osobností a zločinů a budeme bránit, aby se cokoliv z toho vracelo do naší současnosti, kdy by to pak na vlastní kůži mohli poznat i ti, na něž hrůzy minulých totalit plně nedopadly.

Vojtěch Filip a Pavel Kováčik
Vojtěch Filip a Pavel Kováčik
Více fotek
  • Vojtěch Filip a Pavel Kováčik autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/13/1280.jpg
  • Únor 1948 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/93/9256.jpg
  • Martin Mejstřík autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/77/7678.jpg