Jedenkrát ročně, těsně před čínským lunárním Novým rokem, se největší nádraží v kantonském hlavním městě Kuang-čou promění v obrovský trychtýř na lidi. Z celé provincie se tady sjedou miliony dělníků, aby se na jeden až dva týdny vypravily po roce domů slavit nejdůležitější svátky čínského kalendáře. Přibližně před rokem jsem tady točil dav více než milionu lidí, kteří v Kuang-čou uvázli během katastrofální zimní bouře, která ochromila jižní Čínu a její železnice. Tisíce se domů tehdy vůbec nedostaly.
Čínský rok (bu) vola II – ve vlaku
Letos je situace naprosto jiná. Davy dělníků opouští průmyslový Kanton už od října. Statisíce totiž postupně přicházejí o práci, protože továrny, ve kterých dělníci pracovali, krachují kvůli světové hospodářské krizi. Nádraží je na evropské poměry stále přelidněné, ale s minulými roky se to nedá srovnat.
Přesto máme problém sehnat jízdenky. Plán je jednoduchý. Chci jet s dělníky vlakem do jedné ze „zásobáren“ levné čínské pracovní síly: do provincií S'-čchuan, Che-nan, Chu-nan nebo Kuang-si. Ve vlaku se chci seznámit se skupinou dělníků a natáčet s nimi oslavy příchodu roku buvola v jejich vesnici. Zajímá mě také, jak se současná krize projevuje na čínském venkově. Na příjmech rolnických dělníků (jak jim říká čínský jazyk) totiž na vesnicích závisí miliony rodin.
Všechny vlaky jsou ale vyprodány na pět až šest dní dopředu. Nemůžeme sehnat ani místa k stání. Po dvou dnech lítání konečně kupujeme lístky do Čcheng-tu, hlavního města provincie S'-čchuan. Prodával je dělník, který na poslední chvíli usoudil, že jízdenky jsou příliš drahé, a že letos domů nepojede. Cena k sezení vyšla v přepočtu na 600 korun. Připojujeme se k tisícům pasažérů čekajících před nádražím. Někteří tady na vlak pod širákem čekají celé dny. Posedávají na kufrech nebo obrovských rancích vyrobených z dek či plastových plachet. Některé ženy mají na zádech v ranečcích malé děti, všichni jsou očividně vyčerpaní. Lidské masy na stanici organizují tisíce příslušníků armády, policie a dobrovolníků. Lidé jsou rozděleni do skupin podle jednotlivých vlaků a „vypouštěni“ na nástupiště v okamžiku, kdy je jejich vlak připraven. Scéna připomíná odjezd obrovské armády. Všude panuje pořádek a disciplína.
V osm třicet ráno přijde řada i na nás. Vlak se rychle naplňuje. Ve vagónu panuje vzrušená nálada, všichni se překřikují. Na měsíce dlouhých a těžkých pracovních dnů, dokonce i na propouštění, se v tuto chvíli zapomnělo. Již brzy budou všichni doma u svých rodin. „Odkud jsi?“ ptá se mě mladý muž sedící přes uličku. „Z České republiky.“ „Kde to je?“ Zkoumavě si mě prohlíží. Stolky mezi sedadly se rychle plní instantními nudlovými polévkami, praženými slunečnicovými semínky, arašídy, pivem a tradiční pálenkou „baijo.“ Čtyřicetihodinovou cestu do Čcheng-tu to ulehčí.
Pět minut před odjezdem je vagón narvaný k prasknutí. Na sedadlech pro tři se často mačká až pět lidí. Ti méně šťastní balancují v uličce mezi obrovskými ranci. Vytahuji kameru, abych natočil odjezd vlaku a zároveň si všimnu policisty, který z perónu do vagónu pátravě nakukuje. Instinktivně chci kameru schovat, ale pod sedadlem není místo. V mžiku se k nám už policista prodírá davem. „Co to je?“ ukazuje na kameru, která mi vykukuje zpoza bot, „jste novináři?“ Pokorně se s překladatelkou přiznáme. „Tady je to nepohodlné. Mám pro vás lepší místo,“ s úsměvem říká muž zákona. „Ale my chceme zůstat tady,“ pokoušíme se oponovat. „Tady to není bezpečné, následujte mě,“ rozhodne policista. Ze zkušeností vím, že hádat se s čínskou policií se často nevyplácí. Navíc, tento člověk se chová slušně.
Vede nás přes nástupiště na druhý konec vlaku. Za lokomotivou je vagón pro obsluhu vlaku; jsou tady průvodčí, mechanici, uklízeči a ochranka, tedy policie. Lehátkové kupé je sice pohodlné, ale jsme tu pod dozorem. „Začátek se nepovedl,“ uvažuji, ale nevzdávám to. Počkáme pár hodin a pak se policistu pokusíme přemluvit.
Našli jsme ho v jídelním voze. Napřed se snažím vysvětlit, co tady dělám: natáčím reportáž o sezonních dělnících, o bezejmenných milionech lidí, kteří za posledních třicet let vybudovali moderní Čínu, o jejich obětech, těžkém životě a o tom, jak s rodinami na venkově slaví nový rok. „Ne!“ trvá na svém policista. Do diskuze se zapojuje kapitánka průvodčích vlaku. „Kolik času potřebujete?“ ptá se. „Jen deset minut,“ odpovím s nadějí, i když bych chtěl minimálně několik hodin. „Deset minut? Proč tak dlouho? Ne!“
Dohadování se vleče hodiny. Průvodčí nakonec přiznává, že vlak je dvojnásobně přeplněn a že přijde o práci, jestliže to natočíme. „Netočím reportáž o bezpečnosti čínských železnic,“ bráním se, „Chci jen dokumentovat cestu dělníků domů. Nezmíním se ani o čísle vlaku.“ Vše marné. „Máte dvě možnosti,“ argumentuji nakonec, „buď mě pustíte mezi dělníky natáčet, nebo budu muset uvést, že čínští činovníci opět už poněkolikáté bez důvodu znemožnili práci zahraničnímu akreditovanému novináři.“ Nezabralo to.
V noci se frustrovaně převaluji na svém lehátku: Všechno to shánění lístků bylo nanic. O co těm lidem jde? Vždyť jsem v přeplněných vlacích natáčel již dříve. Čeho se všichni bojí? Proč nemůžu v komunistické zemi natáčet její dělníky? Jak si země, která se bojí novinářů ve vlaku, může říkat rozvinutá? Moje překladatelka odpoledne poznamenala: „Lidé se bojí odpovědnosti, bojí se rozhodovat. Co kdyby naštvali svého šéfa nebo nějakého stranického činitele? Nic nedělat, jen zakazovat a nijak se neangažovat, je pro ně cestou k přežití.“ Něco na tom bude. Není to koneckonců tak dlouho, co to takhle fungovalo i u nás. Snad zítra něco vymyslíme.
(Pokračování)
- Dělníci v Číně se vracejí domů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/650/64918.jpg
- Přeplněný vlak čínských železnic autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/650/64916.jpg
- Čínští dělníci cestují domů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/650/64917.jpg