Když se novináři v našem i mezinárodním tisku pokoušejí postihnout nějaké poselství, které světu politiky a ekonomiky zanechal "Davos-2009", většinou se shodnou na tom, že Světové ekonomické fórum varovalo před protekcionismem. V horké současnosti překotného hledání východisek z krize se jim protekcionismus jeví jako největší potenciální nebezpečí.
Svět podle Zdeňka Velíška (134)
Není největší! Jedině snad druhé největší!
Největším nebezpečím je přece další prohlubování bankovní krize a hospodářské recese a jejich šíření všude tam, kam ještě nedorazily v plné síle. Tedy i k nám. Svět se ale naštěstí nedívá se založenýma rukama. Brání se. Jak umí. Tohle je dost podstatná věta: „Jak umí“. Protože tam, kde už se bankovní krize stala fenoménem ochromujícím životně důležitá odvětví ekonomiky, neváhají vlády uplatňovat opatření, která by z hlediska tržních mechanismů označil teoretik za nesystémová. Dají se shrnout do jednoho pojmu: nasazení veřejných peněz.
Bankéři a kapitáni průmyslu nejsou u kormidla. Selhali, když nedokázali včas zabránit vypuknutí epidemie, selhávají, když sami - prostřednictvím tržních mechanismů - nedokáží její šíření omezovat a léčit její příčiny. Teď mají slovo vlády, protože jsou zodpovědné za stabilitu svých zemí, za jejich ekonomiky a za sociální jistoty občanů. Teď mají také slovo mezivládní organizace, jako je Evropská unie nebo nová G-20 (případně stará G-8), WTO, MMF, Světová banka), protože v globalizovaném světě a na otevřeném světovém finančním i zbožním trhu nelze řešit na úrovni jedné země takovou kalamitu, jakou je globální bankovní krize a šířící se hospodářská recese. Tím spíš, když se vláda postižené země musí chovat podle pravidel společného evropského trhu, podle dohod, které uzavřela v WTO, a - obecně - podle toho, k čemu ji nutí zavedené poměry na otevřeném trhu.
Řečeno na okraj: Této realitě patrně neunikne ani česká vláda, až - nebo pokud - dostanou i v naší zemi krizové jevy vážnější podobu. Žádná vláda - nepoužívá-li vůči občanům totalitní metody, které by umlčely masové protesty, případně potlačily sociální vření - nezaváhá a sáhne na veřejné peníze ve chvíli, kdy musí in extremis volit mezi sociálními turbulencemi a záchranou finančního systému či dokonce ekonomiky před kolapsem. Příkladů toho, že už se tak děje, je jen v Evropě řada. Záchranný baliček se už stal běžným ekonomickým termínem této krizové doby. A sociální turbulence a kolaps bankovního systému už položily islandskou vládu.
A teprve tady vzniká nebezpečí protekcionismu
Vlády, které „v nouzi nejvyšší“ použijí veřejné peníze za tím účelem, aby udržely schopnost bank půjčovat podnikům, nebo je použijí - ať už jakkoliv - přímo na podporu kolabujících ekonomických odvětví (jako byl v první chvíli hlavně automobilový průmysl), činí tak v zájmu domácí ekonomiky, v zájmu zachování zaměstnanosti vlastních občanů. Jenomže i trh financí je dnes otevřený a banky mezinárodně propojené. A pud sebezáchovy je přinutí chovat se „tržně“: budou půjčovat tam, kde uvidí návratnost, což nebude nutně doma. Ostatně i peníze věnované vládou přímo na oživení jednoho sektoru národní ekonomiky, mohou zapůsobit k oživení dotyčného sektoru někde úplně jinde. Názorným příkladem je „šrotovné“, za které si Němci kupují malé zahraniční vozy, spíš než limuzíny domácí provenience.
Až se některá vláda či vlády hromadně začnou bránit proti tomu, že veřejné peníze, které vydaly na udržení domácího sociálního smíru, splní tuto funkci nakonec někde jinde, pak bude fenomén protekcionismu realitou. Taková ochranářská opatření budou uzavírat trhy a bourat už desetiletí budovanou strukturu mezinárodního volného obchodu. Zatím je protekcionismus jen hrozící průvodní jev těch vládních opatření, která mají zabránit devastujícímu dopadu hospodářské recese na národní ekonomiky. Zatím je to nebezpečí, které může vzniknout při masové intervenci politických struktur - tedy hlavně národních vlád - do selhávajících tržních mechanismů. Protekcionismus ale ještě není fenomén, který by už teď dusil fungující volný trh.
A ještě na okraj: Světové ekonomické fórum v Davosu, stejně jako mezinárodní odborná veřejnost se světovou bankovní krizí a ekonomickou recesí zabývají ve dvou rovinách: Jedna je akutní, a jejím účelem je najít okamžité, řekl bych nouzové, tedy jakékoli, řešení současné krize. Ta ještě nekončí a může se jak ve finanční tak v hospodářské rovině prohlubovat a šířit dál. A právě akutní potřeba něco dělat vnáší do hry veřejné peníze, zadlužení příštích generací, vědomé porušování zásad volného trhu.
Ta druhá rovina je perspektivní: vymyslet něco, aby se podobné zneužití tržních mechanismů, jaké způsobila chamtivá svévole bankéřů, nemohlo opakovat. Aby tím pádem nemohla světové finance postihnout podobná krize a ztráta důvěry, jako je ta současná, a aby zablokovaný bankovní systém neohrozil fungování národních ekonomik i světového trhu. Sem samozřejmě už patří i teoretická diskuse o tom, co zvládnou tržní mechanismy samy o sobě a kdy musí - nebo smí - zasáhnout vlády veřejnými penězi a jak potom zabránit tomu, aby hned nesahaly k ochranářským opatřením. K této diskusi nějaké rozhodné slovo padne - snad - na některém z příštích summitů. Například na summitu G-20 na jaře v Londýně.
Ještě poznámka mimo komentář:
Jak rakouský premiér Werner Faymann při setkání s Mirkem Topolánkem, tak v Davosu řada evropských bankéřů a hlavně premiér Gordon Brown a v Paříži Nicolas Sarkozy upozornili v těchto dnech shodně na nebezpečí, které vyplývá z bankovního propojení „mladých evropských ekonomik“ - rozuměj ekonomik postkomunistických zemí - se západoevropskými (i zámořskými - dodal bych) bankovními giganty. To nebezpečí spočívá v možnosti, že mateřské banky, které z tamních bank udělaly své filiálky, ztratí zájem o trh dotyčných zemí vzhledem k tomu, že krize utlumí (nebo už utlumila) jeho výnosnost. Ještě bych dodal to, co se nedá očekávat, že by řekli sami tito pánové: Druhým důvodem takovéhoto vývoje může být i to, že samy mateřské banky v evropských či světových metropolích se octnou v kritické situaci a tím budou ohroženy jejich filiálky v postkomunistických zemích. V Davosu zazněla jen varování před podobnými riziky; v Paříži a v Praze, z úst Sarkozyho a Faymanna, zazněly už i výzvy k organizování prevence proti nim. Nemělo by to u nás zapadnout. Jednak je česká vláda u kormidla EU, jednak se nás to může v budoucnu také týkat, jakkoli se to teď může většině z nás zdát směšné.
- Finanční krize autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/485/48413.jpg
- Fórum v Davosu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/648/64722.jpg
- Nicolas Sarkozy a Gordon Brown autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/145/14472.jpg