Svět podle Zdeňka Velíška (135)

V minulém komentáři jsem na tomto místě oponoval všeobecně uznávanému tvrzení, že hlavním nebezpečím, kterému teď čelí svět a na našem kontinentu Evropská unie a její jednotný trh, je protekcionismus. Já měl za to, že opravdu největší nebezpečí současnosti spočívá v neschopnosti byznysu, případně i vlád zastavit finanční krizi a hospodářskou recesi.

Mrak nad Kolínem? Snad ne!

Protekcionismus, jako průvodní jev této primární neschopnosti, se stane realitou - psal jsem před týdnem - teprve až se některá vláda začne nesystémově bránit proti tomu, že veřejné peníze, které vydala na udržení domácího sociálního smíru, budou sociální smír udržovat někde jinde. Pak taková vláda sáhne k ochranářským opatřením, a po ní další vlády. Potom ovšem budou ochranářská opatření (zaměřená na záchranu jen domácí ekonomiky a ne společného trhu) uzavírat otevřené hranice a bourat už dlouho budovanou strukturu mezinárodního volného obchodu, a na území Evropské unie zvolna podkopou jednotný trh. V té chvíli jsem myslel, že se to ještě dá zažehnat. A vida, uvnitř Evropské unie už se kvůli protekcionismu odehrála první přestřelka.

Pro jistotu připomenu fakta: po milionové manifestaci nespokojenosti s ekonomickou a sociální politikou Nicolase Sarkozyho vystoupil francouzský prezident v televizi na obhajobu své politiky a utrousil přitom, že vyrábět v Česku automobily francouzské značky, kterou nechce jmenovat, a prodávat je pak ve Francii se nedá ospravedlnit; na rozdíl od výroby francouzských aut třeba v Indii, kde se prodávají Indům. Firmu, kterou měl na mysli, tedy Peugeota, Sarkozy nejmenoval, nechtěl být adresný. Česko jmenoval. Podcenil, že být adresný v této věci vzbudí v Česku obavy a odstartuje protest. A patrně ho vůbec nenapadlo, že na jeho slova na české politické scéně někdo rád poukáže jako na další Sarkozyho křivdu vůči Česku nebo jako na útok proti Česku. A že ho český premiér nařkne z ohrožování ratifikace Lisabonské smlouvy a nejbližší summit EU bude chtít - jak hned napsal tisk - proměnit v ring pro souboj s ním.

Soustředit se na podstatu, nedat průchod vášním!

Připadá mi potřebné soustředit se na politické úrovni na podstatu vzniklého problému a na její objasnění na úrovni novinářské. Protože když jí neporozumíme, zbudou jen vášně. Zrodí se nedůvěra a animozita mezi dvěma a později mnoha členskými zeměmi Unie, která ze všeho nejmíň potřebuje rozkol ve svých řadách.

Sarkozy si vybral Peugeota vyráběného v Česku jako příklad nelogičnosti výroby automobilů v zahraničí a jejich zpětného dovozu do Francie. Označil to za neospravedlnitelné v době, kdy v samotné Francii mateřské automobilky omezují výrobu. Vzápětí mu management automobilek připomněl, že výroba vozu v lacinějším zahraničí a jeho prodej doma je rentabilní. Proti argumentu rentabilnosti stojí ovšem argument obavy ze zhroucení sociálního smíru. Ten teď ve Francii závisí nejbezprostředněji právě na tom, zda budou mít automobilky práci pro své francouzské dělníky, nebo zda je propustí.

Vášně, rekriminace, osočování

Vývoz pracovních příležitostí do zahraničí je ve Francii už dlouho velmi citlivou záležitostí. Odpor proti němu a obava z přílivu zahraničních pracovních sil z nových členských zemí Unie patřily k hlavním příčinám francouzského zamítnutí Evropské ústavy. Věřte mi to! Natáčel jsem tam v té chvíli jak názory Francouzů, tak třeba také - jako příklad - reportáž o podniku, který se právě stěhoval z malého francouzského města do malého českého města. V tom městě jsem marně hledal příznivce dalšího rozšiřování Evropské unie. Ba i toho minulého, o deset zemí.

Z druhé strany, z české strany, vypadá fenomén stěhování průmyslových provozů mimo hranice mateřské země úplně jinak: to, co je pro Francouze takzvaná delokalizace, tedy ten kritizovaný vývoz pracovních příležitostí, to je pro Čechy vítaná zahraniční investice. Až do příchodu recese se růst české ekonomiky opíral hlavně o příliv zahraničních investic a česká politika je radostně vítala. Zastavení jejich přílivu nebo dokonce jejich odliv vyvolá u nás stejné obavy ze ztráty pracovních příležitostí a tedy stejné obavy ze zhroucení sociálního smíru, jaké mají dnes Francouzi.

Stěhování výroby je prostě citlivý problém jak pro Francouze, tak pro Čechy. A nemusí to být jen problém ekonomický. Incident, který kvůli němu vznikl, varovně ukazuje, že ovzduší recese je úrodnou půdou pro vytváření napětí i na politické úrovni. Média přibrušují hrany, rodí se předpojatost. Kdyby se tato atmosféra šířila dál, zhroutila by se nakonec naděje na dosažení kompaktnosti Evropské unie, naděje na její vnitřní soudržnost. A tím i na sílu, která může pramenit jen z vnitřní soudržnosti. To je podle mne největší škoda, kterou v Evropské unii může zplodit hospodářská krize. Zejména v kombinaci se zaslepeností politiků. V globalizovaném světě, nemocném dneska krizí, zítra možná už i vášněmi, může být soudržnost Unie první linií obrany nejenom pro Evropu jako celek. I pro nás jako stát. Možná nakonec hlavně pro nás.

Upravená verze autorova komentáře pro Čro 6.

Nicolas Sarkozy
Nicolas Sarkozy
Více fotek
  • Nicolas Sarkozy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/668/66755.jpg
  • TPCA autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/667/66615.jpg
  • Nicolas Sarkozy autor: ČTK, zdroj: AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/667/66611.jpg