Paradoxy hospodářské krize – jedni ven, druzí sem

Hospodářská krize, která se ještě podle podzimních prohlášení českých vládních představitelů měla naší zemi vyhnout, udeřila naplno. Od začátku roku prakticky neuplynul jediný den, kdybychom nečetli, že ten či onen (většinou průmyslový) podnik v ČR propouští stovky, případně tisíce svých zaměstnanců.

V této souvislosti lze naprosto chápat čerstvé usnesení vlády, podle kterého mohou cizinci bez práce dostat zdarma zpáteční letenku do vlasti a 500 eur navrch. Rozhodnutí se setkalo jen s mírnou vlnou nesouhlasu spíše krátkozrakých kritiků. Lze přece lehce spočítat, že soudní a další úřední výlohy na vystěhování či odsun cizince bez práce (který nakonec na letenku ani nemá) by stát přišly dráž. Je to další takový případ, kdy dát znamená dostat (a ne ojedinělý, do této kategorie spadá třeba i návrh na šrotovné, návrh na vrácení daní živnostníkům za rok 2007, možný návrh pomoci Ukrajině, o kterém jsem psal v deníčku před dvěma týdny atd.).

Pochopitelnější se ale v tomto světle zdá podiv některých nad jiným rozhodnutím české vlády přijmout a udělit azyl v ČR dvacítce uprchlíků z Barmy. Mnozí se ptají, proč tedy jedny do jihovýchodní Asie posíláme a jiné si tam zase vyzvedáváme? Jistě, odpoví jim naše úřady, je to proto, že barmský režim pošlapává lidská práva. Proč ale už opakovaně vybíráme Barmu, jejíž tisíce uprchlíků spokojeně žijí v Malajsii, a kde situace ani není tak drsná jako ta, kterou si prožívají třeba běženci z Darfúru, Ugandy, Konga, Kolumbie či kterékoli další z desítek zemí, kde takovou pomoc potřebují naléhavěji?

V uplynulém týdnu také Česká republika opět pronikla do zahraničních médií, a nebylo to jen kvůli našemu předsednictví v EU. Po kontroverzních kastracích se teď svět dozvěděl a na stránkách deníků kritizoval nový český zákon kriminalizující zveřejnění odposlechů.

V Česku se tak dál rozšiřuje seznam tabuizovaných témat. Česko už dávno kontrastuje se světem například v tom, že se tu nemluví o tom, kolik kdo vydělává či jaké má výdaje, teď mají být trestáni i novináři za to, že nezamlčí informace. Ano, jde přece o informace z dokumentů, které pronikly na veřejnost, které někdo zodpovědný za jejich utajení vypustil. Neměl by tak být trestán právě ten, kdo je vypustil? A ne novinář, který jen dělá svoji práci a informuje, což je vlastně jeho povinnost?

Jak je to tedy s tou Kubou?

Latinská Amerika ale žije jinými tématy. Na Kubu zavítala po 37 letech (!) prezidentka Chile, Michelle Bacheletová. Posledním chilským prezidentem, který předtím návštěvu ostrova vykonal, byl v roce 1972 jeden z největších Castrových spojenců, Salvador Allende.

A Castrův režim pochopitelně slaví. Jen letos je to už čtvrtá návštěva latinskoamerického prezidenta, doprovázená podpisy důležitých obchodních a politických smluv. Kuba se stále více vymaňuje z izolace (v minulých deníčcích jsme psali o návratu Kuby do Skupiny z Ria). Levicoví prezidenti regionu ji stále více berou mezi sebe jako rovnocenného hráče. A podřizují tomu i své chování a diplomatická jednání s ostrovem. Bacheletová, stejně jako většina prezidentů, kteří Kubu v posledních měsících navštívili, odmítli setkání s představiteli kubánského disentu. Argumentem k tomu bylo, že jde o protokolární schůzku, na které se pozvaná prezidentka musí řídit oficiálním programem hostitelské země.

Kubánští představitelé mezitím přednesli svoji zprávu před Radou OSN pro lidská práva: podle té na ostrově nejsou političtí vězni. Všichni ti, koho za ně zahraničí považuje, byli prý odsouzeni za konkrétní delikty, případy placené zahraniční konspirace proti kubánskému státu. Naopak, Havana před Radou vyzdvihla své úspěchy v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních jistot (které nejsou samozřejmostí v desítkách jiných zemí regionu a světa) - to vše považuje právě za základní lidská práva. Výrok Rady se očekává každým dnem.

Venezuela: Chavézův další revoluční boj

A konečně, Venezuelci jdou tuto neděli opět k urnám. Jejich prezident Hugo Chávez je vytrvalý. V referendu chce opět prosadit změnu ústavy, která by umožňovala, aby volitelní představitelé, tedy samozřejmě včetně prezidenta, mohli být bez omezení voleni opakovaně.

Na rozebírání úspěchů a neúspěchů Chávezovy vlády ve Venezuele už teď nemáme místo. Několikrát v minulosti jsem se tím na stránkách tohoto deníčku zabýval a vždy zdůrazňoval i to, že záleží na úhlu pohledu. Jinak hodnotí jeho činy chudí obyvatelé předměstí Caracasu, kteří teď často mají novou práci, v dosahu kvalitní zdravotní střediska a školy, kam posílají své děti, a jinak ho hodnotí podnikatelé, pro které prosazuje jiná pravidla, klade překážky, omezení a hranice pro jejich dříve neomezené obohacování.

Nicméně další takové rozebírání teď ani není nutné. Venezuelci nebudou v neděli volit Cháveze prezidentem. Budou pouze rozhodovat o tom, zda budou mít možnost zvolit ho prezidentem ještě znovu později v budoucnosti. Vítězným referendem si Chávez nezajistí nekonečné vládnutí, jak se ve zkratkách některých médií občas chybně uvádí. Pokud by Venezuelci změnu ústavy schválili a Chávez by chtěl být v budoucnu znovu prezidentem, samozřejmě se bude muset podrobit dalším volbám a Venezuelci v nich zase budou rozhodovat, zda ho prezidentem chtějí či ne. A na tom podle uznávaných expertů není nic zvláštního. Na světě existuje přece mnoho zemí, kde žádná omezení opakovaných prezidentských voleb nemají.
Žebříček svobody tisku
Žebříček svobody tisku
Více fotek
  • Žebříček svobody tisku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/680/67901.jpg
  • Americká věznice Guantánamo na Kubě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/635/63418.jpg
  • Hugo Chávez autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/654/65321.jpg