Ucho Svobody: U2 našli nový skvělý strom

Přiznám se, že od nových U2 jsem nic moc nečekal. Velký humbuk leda, jako u každé nové desky podobné monstrkapely, pak postupné nahlížení jak na "dovedně" maskovaná nová auta a… nic. Průměr a čekání na další novinky. Tak o té aktuální, v pondělí vycházející desce U2, nazvané No Line On The Horizon, to určitě neplatí.

Rozjezd je ještě celkem pomalý a čekaný, titulní skladba nepřináší žádná překvapení. Ale vše pomalu narůstá až k neskutečně úderné a za hitovou předem vybrané Get On Your Boots. Jakoby se tady chtělo navázat na kdysi slavný slogan Blue Effect - Je třeba obout boty a pak dlouho jít. Od té doby si už nevydechnete. U2 se na vás valí jako nejčerstvější vynořená kapela plná nápadů, rázů a především schopnosti jít přes generace. Dynamika, naléhavost a tah nevycházejí tentokrát jen z Bonova zpěvu, jsou všudypřítomné, zahlcující, ale ne přehlušující. Pustíte-li si desku na dobré aparatuře, začnete tančit, i kdybyste právě stáli uprostřed hlučícího davu.

Novinka slavné irské kapely jen ukazuje, kolik práce podobná nahrávka stojí. Mohli by si zřejmě dovolit jen tak vstoupit do studia, nabrousit pár otřelých nápadů a vše nechat na kvalitě dostupné techniky. Stačí se ale pečlivě pročíst bookletem, abyste pochopili hlavní rozdíl mezi upocenými tuzemskými nahrávkami stylu „jaký si to uděláš, takový to máš“. Abyste spatřili propast, která nás od skutečné špičky dělí. Mimochodem - objevily se loni úvahy, že Glen Hansard je nová irská krev, přebírající po U2 žezlo. Haha, při vší úctě.

Daniel Lanois a Brian Eno jsou producentské osobnosti, které pozvedly už kdejakou kapelu, Steve Lillywhite nebo will.i.am jsou už v téhle společnosti jen ony třešničky. U2 dokázali novinkou navázat na to nejlepší ze své kariéry. Pro mě ostatně jejich tvorba začala deskou The Unforgettable Fire a skončila Joshua Tree(m). Další desky byly už jen mletím stále prázdnější slámy. Asi jako Led Zeppelin od své čtyřky, King Crimson po Red, Pink Floyd po Atom Heart Mother, Santana po Caravanserai. Už devátá a pořád to není ono, řekl podle Cimrmanů Ludwig van Beethoven o své slavné symfonii. Až se potka Bono s Járou, řekne mu nejspíš totéž se stejnou logikou o dvanácté řadovce U2.

A ještě dovolte malou poznámku k hitu těchto dnů - přechylování. Ve svém blogu se tomuto přežitému fenoménu uzavřené češtiny věnoval jazykový lektor ČT Petr Vybíral. Napsal jsem mu tehdy reakci, kterou zde s dovolením ocituju, abych nemusel hledat znovu podobné argumenty:

Když už jste použil příklad Hillary Clinton, uvědomme si, že ani křestní jméno této dámy neohýbáme, s Hillary, o Hillary atd. Na rozdíl třeba od Evy, Marie apod. Vadí nám to? Velká část světa ve jménech ženy a muže nerozlišuje a v tom anglosaském je někdy opravdu obtížné v písemném kontaktu s neznámou osobou rozlišit pohlaví. Přesto to tak prostě je a nikdo se nesnaží ona jména nějak lehce zprznit, aby to bylo jednodušší. Vím, čeština neumí nepřechýlené příjmení ženy ohýbat. Tak si vždy vypomožme přidáním křestního a bude to jasné. Stejně je to slušnější. Příklad islandského příjmení jsem uváděl už u Bjoerk Gudmundsdottir. A snad ještě lepší je přechýlená Sheryll Crowová, čti Krávová. A až nechutné je prakticky zdvojené přechýlení ruských ženských jmen. Vzpomínáte? Ruská krasobruslařská dvojice Bělovousovová - Protopopov, to už se mi dělalo špatně při pouhém pohledu na led.

Celý problém zdánlivě vyvolal šéf sportovní redakce ČT Ota Černý. Ale ten se jen snažil zřejmě udržet jednotný obraz. Jestliže komentátoři, redaktoři striktně přechylují, těžko může jen jedna z nich nepřechylovat. Ptejme se, proč tomu tak je. A proč stejně výhradně přechylují média, která Otovi Černému myjí, víte co. Bylo by načase s přechylováním přestat, řekl bych. Je to archaismus a těch se jazyk v rámci vývoje musí zbavit, aby nezbytněl.

Kapela U2
Kapela U2