Historiografie je založena na faktech, ne na víře

Není tomu tak dávno, kdy zásadním kritériem vědecké pravdy byl třídní pohled na problém. Včetně výkladu dějin. Třídní hledisko se stalo prizmatem, skrze něž nám byly sdělovány historické příběhy a souvislosti. Dle něho se hodnotil význam a činy jednotlivých dějinných osobností. Tento přístup nejspíše současní komunisté coby universální historiografickou metodu postrádají. Jejich polemika s učebnicemi dějepisu je proto vedena zvláštní notou. Užívat například verše básně Jaroslava Seiferta jako historickou argumentaci na téma, která noc v pražském povstání byla nejkritičtější, je poněkud scestné.

Budeme-li hodně příkří, užijeme srovnání: Jan Skácel také básní o „hrstce Moravanů“, kteří spí na Bílé hoře. Kdo by z toho odvozoval, že u pověstné zdi roku 1620 to byli skutečně moravští vlastenci, kteří jediní nezběhli od praporu, byl by pošetilý. Nenamítejte, prosím, že Seifert byl květnového povstání svědkem a Skácel bělohorské bitvy ne. I k viklavému argumentu paměti dojdeme.

Zažil jsem nedávno „naživo“ diskusi o naší nedávné historii, v níž mezi oponenty hráli prim především komunisté. Debata byla o vyhnání sudetských Němců a nyní není důležité, k čemu a kudy směřovala, protože, jak je jistě každému zřejmé, v tomto punktu se u nás nedojde skoro nikdy k ničemu, neboť stanoviska se stávají vyhrocenější a vyhrocenější, a tudíž neústupnější. Problém byl spíše v metodě, s jakou právě komunisté k polemice přistupovali. Především je pro ně základním kritériem jejich vlastní paměť. Oni to přece zažili nebo to viděl jejich příbuzný či soused. Tudíž to musí být pravda. Hodnota osobních vzpomínek je nezpochybnitelná, ale stejně neoddiskutovatelná jsou i jejich zkreslení v čase, černé díry naší paměti, vědomá či podvědomá snaha upravovat si minulost dle vlastního přání. Mazat v ní a přikreslovat. Ilustrace: před časem jsem si s opravdovým pobavením přečetl internetovou diskusi, v níž se své paměti dovolávali lidé, kteří tvrdili, že „za komunistů“ se při volbách povinně chodilo „za plentu“. Oni to přece zažili. A pamatují si jako sloni.

Další pozoruhodný zážitek na oné výše uvedené debatě dějepisci versus komunisté byl kuloárový rozhovor, jenž proběhl mezi velmi aktivní debatérkou a jedním profesionálním historikem, kterého shodou okolností poměrně dost znám, včetně jeho odborné pověsti. Je to člověk vysoce erudovaný, „archivy protažený“ (a nejen těmi našimi), schopný plynulých a srozumitelných slov, navíc navýsost slušného vychování; podezření, že by si svoje nálezy přizpůsoboval způsobem „a lá thése“, je pro jeho způsob práce a myšlení nepředstavitelné. Zeptal se té dámy: „A, prosím vás, jak můžete tvrdit to, co tvrdíte, když všechny dostupné prameny hovoří úplně jinak? Navíc se jich k tomuto problému zachovalo hodně. A ze všech zdrojů, mnohdy protichůdných. Mohu vám dodat jejich seznam.“ Odpověď zněla: „Vy máte pořád nějaké papíry, papíry. Ale tak to nebylo.“ „Ale, paní, na základě čeho to říkáte?“ „Protože to vím.“ „A odkud to víte?“ „Prostě to vím.“ A spadla klec.

Nelze říci, že by polemika komunistů se současnou českou historiografií poklesla až na takovou úroveň. Nicméně jejich prohlášení má v pozadí skryto obvinění, že náš dnešní dějepis tvoří vítězové. Tedy dle nich jacísi zakuklení antikomunisté. Neříkám, že mnohdy leckteré zejména mediální dějepisné zkratkovité vývody a výtvory nepřipomínají pouze přepólovaný výklad dějin z dob „třídního vhledu a pohledu“. Ovšem ani nejkřiklavější případy podobných zjednodušení nedosahují rozměrů takových historiografických triků, ba podvodů, jako byla kupříkladu „komunizace“ odboje na Brdech nebo balancování kolem postoje zdejších komunistů ke II. světové válce v období mezi paktem Molotov-Ribbentrop a útokem Německa na SSSR. Vhled „jejich“ historiografie do okolností katyňského vraždění není snad ani třeba připomínat. A takové příklady bychom mohli přinášet do nekonečna.

Mám ovšem, bohužel, obavu, že za komunistickou polemikou se současným výkladem a popisem dějin je skryto něco jiného: usilovná touha popíračů „třídního holocaustu“ (Židé mi snad pro jednou prominou toto přirovnání) zamlčet či zlehčit všechny zločiny, spáchané jménem nastolování „spravedlivé společnosti“ v éře od roku 1917 dodnes. Případně alespoň pro ně najít omluvu, vysvětlení, ba zdůvodnění. Například něco o Stalinovi ve smyslu podobnému: Hitler sice zavraždil mnoho lidí, ale více jim dal práci. Když se kácí les, létají třísky, a kdo není s námi, je proti nám.
Sudettenland
Sudettenland
Více fotek
  • Sudettenland zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/196/19502.jpg
  • Učebnice novodobých dějin autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/649/64862.jpg