Pouhých třiadvacet týdnů nechali Němci živořit smutné trosky Masarykovy a Benešovy republiky. Tzv. druhé Česko-Slovenské republice Adolf Hitler zakroutil definitivně krkem 15. března 1939 - právě před 70 lety. Zničit československý stát chtěl ovšem už daleko dříve. Tvrdil, že jde o nepřirozený a umělý útvar, který vznikl ze lži, byl na lži vybudován, a proto musí zaniknout.
Krátký život zmrzačené republiky
Mnichovskou dohodu, která se souhlasem Francie, Anglie a Itálie předala česká pohraniční území Německu, Hitler pokládal za nemilý, ale nutný odklad svých plánů. Vymazat celé Československo z mapy Evropy byl totiž připraven už v září 1938. Všeobecná mobilizace čsl. armády z 23. září jen zvýšila jeho odhodlání zaútočit. Sudety, které mu naši „spojenci“ v Mnichově více méně vnutili výměnou za udržení křehkého míru, byly v tu chvíli pro Hitlerovy plány slabou útěchou. Vyděračská říšská diplomacie nicméně slavila úspěch: Němci obsadili českoněmecká území (země Koruny české) bez boje, vyhnuli se vojenským ztrátám a získali československou výzbroj, což se po zahájení války vymstilo také Anglii a Francii - signatářům Mnichova.
„Malá, ale naše“ - mělo být útěchou občanů okleštěné Česko-Slovenské republiky. Ale každá naděje, že budou o sobě rozhodovat sami, byla naivní. Republice sice zůstaly formální atributy samostatnosti - prezident, vláda, parlament a dokonce i vojsko, ale ve skutečnosti už byla německým vazalem. Pomýšlet na ozbrojený odpor bylo iluzorní. Nová říšská hranice byla necelých 40 km od Prahy; než by se vylepily mobilizační vyhlášky, Němci by byli v Praze. Anglie s Francií o nás přestaly mít zájem, ponechaly nás v německých kleštích. Spolu s Goebbelsovou propagandou šířily po Evropě názor, že v předmnichovské ČSR se nikomu nelíbilo a Hitler jen osvobodil utlačované menšiny. Nebylo to úplně vylhané, upřednostňování uměle vytvořené československé národnosti před ostatními bylo evidentní, ovšem zabrání pohraničních krajů bylo více než nepřiměřeným trestem.
Druhá republika byla o 38.000 čtverečních kilometrů chudší a z hospodářského hlediska to byl bezbranný mrzák. Ztráty činily 66 % černého a 80 % hnědého uhlí, 70 % výroby elektřiny, 86 % průmyslu chemického, 80 % textilního, 80 % cementářského a 70 % železářského průmyslu. Praha měla zdroj elektřiny v Říši, mnohá města brala vodu ze zahraničí. Železniční i silniční spoje byly novými hranicemi přervány, z Čech na Moravu a z Moravy na Slovensko se jezdilo přes německé území. V novém státě zbylo 6,8 milionu Čechů, 2,2 milionu Slováků a 640 tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi. Němců zůstalo v nové republice asi 450 tisíc, z toho jen 4 % aktivních nacistů, ale právě ti tvrdě požadovali stejnou samostatnost jako Slováci. Luďáci na Slovensku usilovali o úplnou autonomii, na Podkarpatsku se pod německým vlivem aktivizovali ukrajinští nacionalisté, kteří se chtěli také úplně odtrhnout. Desetitisíce Židů a protinacistických Němců z odtržených Sudet hledalo v Česko-Slovensku záchranu před Hitlerem. Spolu s vysídlenými Čechy a odsunutými státními zaměstnanci rozmnožovali zástupy nezaměstnaných. Demoralizované obyvatelstvo propadalo antisemitským, protizápadním a xenofobním náladám. Listy, zejména bulvární, štvaly proti Židům, stavovské organizace (i např. právníků, lékařů a inženýrů) požadovaly, aby tato povolání napříště nebyla vykonávána Židy. Vlnu antisemitismu se snažila brzdit jedině katolická církev a sporadické cenzurní zásahy vlády.
Druhorepublikové vlády generála Syrového a Rudolfa Berana opustily zásady parlamentního systému a působily na základě tzv. zmocňovacího zákona. Přesto se spolu s prezidentem Emilem Háchou pokoušely vytvořit zdání, že druhá republika v rámci omezených možností půjde ve šlépějích první. Kladly důraz na technický a ekonomický rozvoj, chtěly elektrifikovat železniční tratě, budovat dálnice, průplavy a polopodzemní dráhu v Praze, postavit most přes nuselské údolí. Venkov měl být kompletně vybaven inženýrskými sítěmi, mělo se začít se stavbou sídlišť s levnými byty, s výrobou ledniček atd. V organizaci civilní společnosti se uplatňovaly vojenské zásady. Armádu lidí bez práce vláda zaměstnávala v pracovních útvarech s vojenskou kázní, pro osoby „práce se štítící“ zřídila kárné pracovní tábory. Hitlerovi bylo vše málo a stupňoval požadavky. Po zahraničním ministru Chvalkovském 21. ledna 1939 v Berlíně mj. požadoval, aby Česko-Slovensko okamžitě vypovědělo spojenecké závazky, vystoupilo ze Společnosti národů, připojilo se k Paktu proti Kominterně a vydalo protižidovské zákony podle norimberského vzoru. Beranova vláda však ani na jeden z těchto požadavků nepřistoupila. Počátkem března slovenští separatisté v Berlíně už otevřeně projednávali roztržení státu. Osud druhé republiky byl zpečetěn.
Těm, kteří tehdy nežili, může tato doba připomínat zlý sen. Blížil se ale 15. březen, kdy polomrtvý Háchaopouštěl Berlín, Hitler na Hradě konal přehlídku esesmanů a v Praze se začalo jezdit vpravo. Po 167 dnech druhé republiky začínal „Protektorat Böhmen und Mähren“; následovalo šest let temnějších a zoufalejších než v nejšílenějším snu.
- Podpis mnichovské dohody autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/428/42743.jpg
- Emil Hácha autor: Neznámý, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/543/54259.jpg
- Generál Jan Syrový autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/85/8498.jpg