Vláda padla

Nabízí se několik pitomých obratů. Od "'Tak nám zabili vládu,' řekla paní Mullerová," až po "Vláda padla, vláda padla, kdopak nám ji postaví…". Nicméně je to fakt. Poslanecká sněmovna srazila kabinet Mirka Topolánka. Nyní se jistě vyrojí panické úvahy, že opoziční politici a potměšilí spolukoaličníci se dopustili vyslovením nedůvěry vládě činu téměř velezrádného, neboť se nacházíme uprostřed bouře ekonomické krize a v čele Evropské unie. Jenomže hovořit o odpovědnosti v české politice je tak moralizující, až je to komické. Jde-li o moc a k tomu o mstu, "vyšší principy mravní" nefungují. Dokonce lze říci, že tato vláda byla spíše dobrá než špatná a snést pro to řadu rozumných argumentů. Ale proč užívat racionalitu, piští-li emoce. Sotva najdeme mezi těmi, kdož premiéra Topolánka a jeho partu srazili, lepší variantu kabinetu oproti té jeho. To však nikoho, ale opravdu nikoho nezajímá, že?

Jenomže byť jsem přesvědčen, že současná vláda byla poměrně funkční, perspektivní a mohla nám pomoci ve zlých časech, jež nás čekají, stejně tak jsem si jist, že na malér si zadělávala sama. Svádí to připomenout Tomáše Garrigua Masaryka a parafrázovat jeho moralitu o státu. „Vláda funguje na principech, na nichž vznikla a jichž se držela,“ můžeme vyslovit a dodat: „A také na nich padá.“ Všelijaká přeběhlictví, svádění poslanců, čachry okolo prezidentské volby, zneužívání moci některých státních zástupců a soudců, mediální bulvární kampaně, s tím vším Topolánkův kabinet a zejména jeho vůdce pracovali. A premiér si ve své zabedněné opojenosti sebou samým neuvědomil, že vytváří atmosféru, v níž se jeho protivníci budou cítit jako ryby ve vodě, protože jim velmi vyhovuje. „Kdo čím zachází, tím také schází,“ praví staré zdejší úsloví a vystihuje situaci velmi přesně.

Vyšší česká politika, od prezidenta přes ministry a poslance až po hejtmany, se přestává obírat idejemi, rezignovala na základní politickou funkci, totiž vytváření servisu pro občany: formování prostoru ke snesitelnému životu. Nejdůležitější pro české zvolence je instrumentalizace moci pro moc. A samozřejmě pro vlastní materiální zabezpečení. Hypoteční demokracie, říkají tomu jedovaté jazyky. Topolánkova vláda se z těchto pravidel zrodila, pohybovala se v nich, spolutvořila je a nyní se nemůže divit, že jejich použitím zašla. Někteří tvrdí, že na svržení kabinetu se z mnoha důvodů a pro různé zájmy podíleli nejen Jiří Paroubek, odéesáčtí zhrzenci a odstrčené muchomůrky zelené, ale i Václav Klaus a Pavel Bém. Příliš mnoho psů s chutí na zajícovy gule. Co se ovšem tento konglomerát chystá zformovat (zda vůbec už o tom přemýšlel, jestli se zatím nezaobíral pouze tím, že rozšlape Topolánkovy bábovičky), to je těžko postihnutelné a prakticky všechno, co se vrbí jako možnost budoucnosti, kterou uvedení vezmou do rukou, vyvolává podle povahy úsměšek nebo mrazení. Vcelku lze říci: „Topolánek a jeho kabinet si svůj konec zasloužili. Ale od těchhle?“ Jenomže jsou tu vůbec nějací, kteří by byli občanstvu zárukou? Není mezi námi i v nás jaksi příliš prázdno? Včil mudrujme, občánci.

Mirek Topolánek
Mirek Topolánek