Hospodářská krize patří v poslední době asi k nejčastěji skloňovaným slovním spojením. Pevnou pozici zaujala jak v médiích, tak ve vyjádření politiků. Dokonce i známý americký herec Nicolas Cage musel už kvůli ekonomickým turbulencím, které ho připravily o peníze, prodat svůj zámek v Německu. Nemohl si ho už prý dovolit. A množí se i spekulace, na jak dlouho by se mohla recese ve světové ekonomice usídlit. Nejkatastrofičtější scénáře hovoří až o pěti letech. V souvislosti s tím vyvstává otázka: Nepodkopává takové malování čerta na zeď ekonomickou situaci ještě více než toxická aktiva bank? Nebylo by lepší, kdyby politici místo soutěže, kdo přijde s nejčernějším scénářem, raději začali vysílat do světa signál, že brzy bude lépe?
Neměli by politici o krizi „lhát“?
V myslích mnoha lidí to může vzbudit pochyby o etice. „To by nám jako měli začít politici lhát?“ může si říct ten či onen. Ke slovu se ale dostává i machiavelistická formulka „účel světí prostředky“. V tomto případě by bylo účelem znovunastartování ekonomického růstu, který může přinést blahobyt lidem po celé Zemi. Prostředkem by se stala „malá svatá lež“ v podobě formulky typu - bude lépe, v hospodářské situaci se začínají projevovat náznaky oživení, nezaměstnanost bude klesat.
Kdyby tento vzkaz multiplikoval hlas médií, slibovalo by to situaci jako vystřiženou z učebnic ekonomie. Většina předních odborníků v této oblasti se totiž již po desetiletí shoduje na tom, že zásadní roli ve vývoji ekonomiky hrají očekávání domácností a firem. Tento názor se objevuje například ve světově proslulé Ekonomii nositele Nobelovy ceny Paula A. Samuelsona. Se stejným tvrzením přišel v knize, na kterou si sáhla asi většina studentů českých ekonomických škol, i Robert Holman.
Princip jejich tvrzení je velice jednoduchý. Když lidé věří, že země či svět čeká hospodářskou expanzi spojenou s poklesem nezaměstnanosti, začnou více utrácet. Neváhají sáhnout na své úspory, případně se i zadlužit, protože čekají, že jejich mzdy porostou. Firmy tím pádem mají více zakázek a začínají shánět nové pracovníky, aby mohly uspokojit rostoucí poptávku. Začíná se tak roztáčet spirála, která sama o sobě živí hospodářský růst.
Užijeme si pět hladových let?
Je-li princip takto jednoduchý, vyvstává otázka, proč už se politici k očistné lži neuchýlili. Kromě etiky, o které by se daly zvláště v případě některých českých politiků vést dlouhé diskuse, jim v cestě stojí možná i vlastní publicita. Z osobní novinářské praxe vím, že negativní zprávy přitahují zvláště české diváky a čtenáře mnohem více než ty pozitivní, které říkají, že se všichni budou mít lépe. Napište například, že si pražská burza sáhla na pětileté dno a byť se jedná třebas jen o tříprocentní pokles, o článek se zajímají tisíce lidí. Napište, že si pražská burza připsala přes pět procent, a vašemu příspěvku se nepodaří přilákat ani třetinu čtenářů.
Není to paradox? Asi je. Pojďme se tedy topit v pesimismu a užít si oněch pět hladových let nejhorší hospodářské krize za posledních sedm desetiletí.