Vzkaz českým filmařům

Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Je to zřejmě právě Vávrova pompézní budovatelská trilogie o husitském hnutí, kdo má na vině absenci výrazných historických témat v české porevoluční filmové tvorbě. Období především nových dějin nabízí přitom tolik příběhů a tolik postav, na jejichž základě by mohl vzniknout ať celovečerní, nebo televizní film, že je až s podivem, s jakým zdarem (či posvátnou hrůzou?) se jim čeští filmaři dosud vyhýbali.

Při probírání se polistopadovou filmovou soupiskou se může zdát, že česká kina po roce 1993 na historii nestrádala. Máme tu Hřebejkovy Pelíšky, Svěrákův Tmavomodrý svět nebo Marhoulův Tobruk. Zmíněné snímky jsou čitelnými reprezentanty české filmařiny, jasně inspirovanými určitým historickým obdobím. Jednoho se jim ale nedostává, a to právě faktického dějinného rozměru.

Dějiny jako okrasná kulisa

Historie v novodobém českém filmu slouží jen jako okrasná kulisa a nebýt jí, mohl by se příběh (byť za trochu jiných okolností) zamotávat kdykoliv a kdekoliv jinde. Nechoďme pro příklad daleko: děj Tobruku je inspirovaný románem Stephena Cranea Rudý odznak odvahy, odehrávajícím se o osmdesát let dříve než Marhoulův snímek - v americké občanské válce.

Až na výjimky (napadají mě dvě: V erbu lvice a Operace Silver A) si totiž domácí tvůrci vypůjčují velké dějinné postavy a velké dějinné události jen jako kompars, namísto toho, aby je obsadili do hlavní úlohy. To ostatně odpovídá české nechuti k velkým hrdinům, jako byl právě Vávrův Hus a Žižka.

Filmaři argumentují i tím, že ještě nedozrál čas točit o událostech z dob „nedávno minulých“, neboť témata jsou to stále horká. V době dorůstání celé jedné svobodné generace, která ve většině případů i Husáka zná jen z vyprávění, se ale ptám, kdy by tedy takový čas měl přijít. Historická témata přeci nejlépe ukazují daný národ a jeho proměny. A zachovávají jeho minulost stejně jako učebnice či výstavy v muzeích.

Za film o českém národě

Někteří jsou si toho vědomi. Alice Nellis oznámila natáčení filmu Lidice a Miloš Forman chystá zachytit jiné nacistické provinění - Mnichovský přízrak. V obou případech jde o velká a těžká témata české moderní historie, oba mají stejný punc národní potupy jako polská Vajdova Katyň a oba zaplní jednu z velkých mezer.

Jsou tu ale i náměty další, jmenujme namátkou: dynastie Baťa, demokratická derniéra a smrt Jana Masaryka, Milada Horáková, čihošťský zázrak, život a dílo Otakara Švece (autora Stalinova pomníku na Letné), osudy scenáristy Jana Procházky nebo živá pochodeň Jan Palach.

Příběhů je zkrátka dost. Je jich nepřeberné množství. Stačí si vybrat. Kinematografie nám namísto toho nabízí plochou normalizační zábavu a neustále adaptace Vieweghových románů (pokud to není totéž). Nezbývá tedy než doufat, že Michal Viewegh napíše román i o Baťovi, Horákové nebo Palachovi. Teprve pak by (snad) o ně měli filmaři, producenti a sponzoři zájem.

  • Tobruk zdroj: 2 media http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/674/67363.jpg
  • Katyň zdroj: MFF Karlovy Vary http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/407/40637.jpg
Vydáno pod