Dědičný hřích komunistické legitimace

Poslední dobou to zejména v souvislosti s instalováním tak zvané letní vlády u nás znovu duní starou známou písničkou, zdali je správné, když čelná místa ve státní správě a v diplomacii mají zastávat lidé s komunistickou minulostí. Do strany vstoupili zejména v době normalizace ze zjevně kariéristických důvodů.

Václav Havel ve svém dlouhém rozhovoru pro Lidové noviny z minulé soboty nad tím až příliš velkoryse mávl rukou, zatímco divadelní kritička téhož listu Jana Machalická už před tím napsala, že bývalé členství v KSČ u předsedy vlády je pro ni nepřijatelné. Tím vyvolala spontánní souhlas mnoha čtenářů, z nichž pouze jediný napsal velmi důležitou a přehlíženou pravdu, že za mnohem důležitější, než někdejší členství pana Fischera v KSČ, nutno považovat různé malverzace na Státním statistickém úřadě, které se tam udály poměrně nedávno už za Fischerova předsednictví.

Zůstaňme však u toho členství v KSČ. Pamatuji o něco více než paní Machalická i než jinak velmi bystrý pan Jiří Hanák, který v deníku Právo nasadil tolerantnější tón (však byl v té partaji nějaký čas i on sám) a varoval před tím, aby se z členství ve straně nestal dědičný hřích přenášený i na další generace. I když, mezi námi, nelze popřít, že i děti komunistů na tom byly lépe než ty ostatní.

Podívejme se však na některé konkrétní případy, které jsem sám mohl poměrně zblízka pozorovat. Vyzní-li to někdy poněkud omluvně, pak musím připomenout, že jsem si od komunistů užil svoje - od vyloučení z vysokoškolského studia, přes pětiletý kriminál a dvouletý život skutečného štvance, vystěhování z Prahy a četná propuštění ze zaměstnání, o odebrání cestovního pasu ani nemluvě. Vstoupit do KSČ mě tedy nemohlo napadnout, a to ani v dobách, kdy se mohlo zdát, že by tam člověk něco užitečného mohl učinit. Podpis takové přihlášky pro mne znamenal v každém období osobní selhání, a to i když dotyčný do strany nebyl přijat. Ale jednotlivé případy byly velmi různé. Třeba moje tetička, zaměstnaná už od dob Benešových na ministerstvu zahraničních věcí, přišla 26. února 1948 do práce a měla na stole připravenou přihlášku do KSČ. Dohodli se s kolegy, že to podepíší, aby nepřišli o místo, což je skutečně o pár dní později, kdy čistky schvaloval sám ministr Masaryk, minulo. Víc o jejich partajním členství nikdo neslyšel.

Někteří moji spolužáci, zpravidla pocházející z tak řečených malých poměrů, si pospíšili, aby hned po Únoru svou přihláškou do strany udělali kariéru. Přinejmenším jednomu se to skutečně povedlo. Nic mu nebránilo v dokončení Vysoké školy obchodní a pak už šel z jedné vysoké funkce do druhé. Přihlásil se v dobré naději i na ředitele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, kde jsem byl zaměstnán. Naštěstí neprošel, ale když jsem se ho pak ptal, jak si to své vedení hudební instituce představoval, když nemá o hudbě ani ponětí, řekl mi s bohorovným úsměvem: „No přece jsi tam byl ty, tak jsem se spolehl, že to budeš řídit se mnou.“

A když mluvím o tom FOK, tak ještě jeden případ, který s tou institucí souvisí. Zde budu jmenovat: Muzikolog dr. Ladislav Šíp byl vybrán ředitelem Národního divadla Přemyslem Kočím na místo šéfa opery - ovšem podmínkou bylo členství v KSČ. Dr. Šíp tedy dělal všechno, aby se členem KSČ stal, ale nešlo to, jeho agrárně-kapitalistický kádrový původ byl tak strašlivý, že se proti jeho přijetí stavěli nejvyšší členové politbyra. Přemysl Kočí se tedy obrátil na bývalého sovětského velvyslance Červoněnka a teprve s jeho pomocí se dr. Šíp stal komunistou. Pak se s Přemyslem Kočím nepohodl a přešel jako komunistický ředitel do FOK. Ale staré dobré vychování z vybrané rodiny první republiky v něm zůstalo, a tak statečně v 70. letech přijal do zaměstnání tehdy velmi pochybné kádry včetně mne samotného. Choval se k nám i s odznakem nejen KSČ, ale i Lidových milic na klopě velmi laskavě, a když došlo na antichartu, nikoho z nás nenutil k jejímu podpisu, ale vzal to odium sám na sebe.

Mohl bych pokračovat nekonečným počtem podobným rozporuplných příkladů. Trvám na tom, že podpis přihlášky do KSČ byla hanebnost. U mnohých možná nevědomá jako u té mé nepolitické tetičky. Ale u každého takového hříšníka nutno přihlížet nejen k tomu, jak s tím svým členstvím později naložil, komu ublížil nebo komu pomohl. Hlavně však dnes po dvaceti letech musíme přemýšlet o tom, zdali schopnosti onoho člověka nejsou teď užitečnější než nekonečné probírání jeho třeba jen formální komunistické minulosti. Už třeba jenom to, že pan Fischer prý mluví perfektnější angličtinou než komunisticky čistý Mirek Topolánek, může být pozitivním faktorem, který napraví leckteré škody vzniklé z našeho nevhodně načasovaného vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě a jeho dopadu na naši mezinárodní pověst.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Jan Fischer
Jan Fischer
Více fotek
  • Jan Fischer autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/814/81316.jpg
  • Shromáždění Anticharty autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/61/6094.jpg
  • Komunistické symboly autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/77/7631.jpg