K Lisabonu step by step

Souhlas Senátu s ratifikací Lisabonské smlouvy byl očekávaný, i když potřebných 49 hlasů do poslední chvíle nebylo jistých. Nakonec pro smlouvu hlasovalo 54 senátorů, tedy o pět více, než bylo potřeba. Těch pět hlasů navíc ukázalo, že po soustředěném náporu špiček Evropské unie a nešťastném pádu české vlády byly pozice odpůrců smlouvy v podstatě beznadějné. Přesto není ratifikace smlouvy v Česku zdaleka u konce, stále chybí podpis prezidenta Václava Klause.

Osud Lisabonské smlouvy mají v rukou nejen hlavy států, které ji dosud neratifikovaly (vedle Česka i Německo, Polsko, Velká Británie a Finsko), ale především Irové, kteří budou v opakovaném referendu na podzim skládat prolisabonský reparát. Třebaže souhlas českého Senátu je jasnou pobídkou Irům, aby se vyjádřili pozitivně, rozhodující bude červnový summit na závěr českého předsednictví EU, který by katolickému Irsku měl dát záruky proti jeho specifickým obavám, např. z legalizace potratů. Přitom není vyloučeno, že tento summit povede za naše předsednictví právě prezident Klaus.

V této souvislosti jsou pozoruhodné a pro Lisabonskou smlouvu příznačné nejméně dvě věci: znovu je třeba konstatovat, že irské referendum bylo jediné povolené lidové hlasování o mírně upravené Smlouvě o ústavě pro Evropu, v původní verzi zamítnuté referendy ve Francii a Nizozemsku. Opatrnost, s jakou bruselská byrokracie odňala evropským občanům rozhodování o základním evropském dokumentu, je více než výmluvná. A to v situaci, kdy nové členské státy v r. 2003 vstupovaly do Unie za zcela jiných podmínek, než jaké vytyčuje Lisabonská smlouva. K tomu se pojí i bohorovnost, s jakou smlouvu právoplatně zamítnutou před necelým rokem v Irsku, a tudíž „mrtvou“ (jak včera znovu zdůraznil prezident Klaus), znovu zařadily unijní elity Irům do programu pod pohrůžkou jejich zavržení do evropské bezvýznamnosti. A za druhé jsou irské výhrady ke smlouvě jen zlomkem extravuřtů dalších členských států, které je již do smlouvy prosadily ve formě protokolů „o některých ustanoveních“ týkajících se např. Velké Británie a Severního Irska, Dánska, Francie, Polska, Nizozemska či Grónska. Z čehož plyne, že Lisabonská smlouva není pro všechny stejná, dává jiná práva jedněm a jiná druhým, a její přijetí některými státy bylo nepochybně podmíněno různými privilegii nebo ústupky.

Většina těchto i dalších argumentů pro nepřijetí smlouvy byla provětrána také při senátním klání, a to zejména senátory ODS. Seriózní byla také vystoupení příznivců smlouvy, takže na nevyrovnanost včerejší debaty si nelze stěžovat. Pozoruhodný, ale svým způsobem vyvážený byl i příspěvek odstupujícího premiéra a předsedy ODS Mirka Topolánka. Nejprve smlouvu tvrdě zkritizoval, aby ji pak stejně nekompromisně doporučil ke schválení. Nevynechal žádnou změnu podmínek, znevýhodňující menší země vůči velkým. Otevřeně přiznal, že velkým zemím při konstrukci mechanismů smlouvy záleželo na vyrovnání „jejich mocenské ztráty“ způsobené rozšířením EU. Uvedl, že těžiště Unie se posunulo na východ a aby se tento posun vyrovnal, smlouva snižuje váhu českých hlasů při rozhodování v Radě ministrů z 3,5 % na 2,07 %, což samozřejmě posílí váhu hlasů lidnatějších zemí. „Za touto změnou stojí tvrdá realpolitika starých členských států,“ podotkl. Problémem je i to, že smlouva rozšiřuje počet oblastí, v nichž bude jednomyslné rozhodování nahrazeno hlasováním kvalifikovanou většinou o celkem 68 témat, z toho 19 stávajících a 49 úplně nových. Za nejnebezpečnější z nich pro Česko označil imigrační politiku a volný pohyb osob.

Na druhé straně Topolánek zdůraznil, že Lisabonská smlouva je průnikem zájmů 27 zemí a řekl, že pro Českou republiku je maximem toho, co se dalo vyjednat. Připomněl, že se nám podařilo prosadit posílení úlohy národních parlamentů, které budou moci ovlivnit legislativní proces, dosud ovládaný pouze Evropskou radou a Evropským parlamentem. Premiér se dotkl i problematiky nového prosazování vlivu Ruska na postsovětský prostor. Opakoval, že smlouvu a z ní vyplývající možnost rozšiřování EU považuje za bezpečnou záruku naší euroatlantické orientace. Lze říci, že právě Topolánkova argumentace nejvíce ovlivnila některé váhající senátory ODS, aby zvedli ruku pro „jediné možné realistické“ řešení. A to i při vědomí, že přijetí mimořádně komplikovaného a málo srozumitelného dokumentu může být poslušným strčením české hlavy do bruselského chomoutu.

Parlamentní dvě kola schvalování má tedy Lisabonská smlouva úspěšně za sebou, což ovšem neznamená, že uspěje také na Pražském hradě. Senátní kritici smlouvy připravují novou stížnost k Ústavnímu soudu. Smlouvě vyčítají, že odebírá ČR samostatnou zahraniční, bezpečnostní a hospodářskou politiku, a že umožňuje Evropské radě změnit samu sebe bez nutnosti ratifikace národními parlamenty. Prezident Klaus se už nechal slyšet, že až do nálezu soudu nebude jeho podpis na ratifikační listině „na pořadu dne“. Vzhledem k předpokládanému čtyř až pětiměsíčnímu  projednávání případné stížnosti u Ústavního soudu je možné, že definitivně vyhráno nebude mít Lisabonská smlouva ani koncem léta. Václav Klaus si bezpochyby chce počkat také na výsledek referenda v Irsku.

Lisabonská smlouva 5. května 2009
Lisabonská smlouva 5. května 2009
Více fotek
  • Lisabonská smlouva 5. května 2009 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84348.jpg
  • Senátoři hlasují o Lisabonské smlouvě zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/846/84583.jpg
  • Lisabonská smlouva autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/788/78710.jpg