Nevybuchlá bomba

V Chuchelné na Opavsku našli minulý týden nevybuchlou bombu z druhé světové války. Píše se na Opavsku, ale v souvislosti s touto vesnicí a asi třicítkou dalších v okolí je výstižnější mluvit o Hlučínsku. Právě na Hlučínsku je dodnes druhá světová válka zapsána do osudů mnoha rodin. Nevybuchlé bomby tuto přítomnost jen symbolizují.

„Když jsem byla malá, hráli jsme si se spolužáky v lese. Bylo to po válce a něco jsme tam našli. Vypadalo to jako bomba, ale protože jsme byli zvědaví, snažili jsme se ji prozkoumat ze všech stran. A pak se to najednou stalo. Vybuchlo to.“ Takové vyprávění si pamatuji z hodin dějepisu na základní škole. Kamarád mé učitelky tehdy zemřel. Podobné příběhy jsou na Hlučínsku stále živé. Tímto tehdy převážně německým regionem procházela v dubnu 1945 fronta. Bojovalo se v každé vesnici doslova dům od domu.

 Hlučínsko je z hlediska historie jednou z nejzajímavějších oblastí v Česku. Nejdříve patřilo k Rakousku, pak od poloviny 18. století k Prusku, poté si jej k sobě v roce 1920 připojilo nové Československo a za osmnáct let zase hitlerovské Německo. Českým se Hlučínsko stalo zase až po válce. Tolikrát se zdejší obyvatelstvo, nazývané lidově Prajzáci (od Pruska), muselo měnit k obrazu svého pána. Všechny tyto body v jejich dějinách však ovlivnily životy mnoha generací. Nejprve se Prusko snažilo odnaučit moravsky mluvící lid používat jejich mateřštinu, a tak začalo s povinnou výukou němčiny. To samé se konalo v oblasti náboženství. Jako katolíci v převážně protestantském Prusku byli určeni k přeorientování. Mnohem horší následky ale mělo právě období po roce 1938. Muži byli povoláni do německé armády a poté posíláni na fronty po celé Evropě. Tisícovky z nich se nevrátily. Ani ti patnáctiletí spolužáci mé babičky, kteří odešli na frontu v posledních měsících války, nebo bratr mého dědečka, který zemřel pravděpodobně u Stalingradu.

Asi před pěti lety jsem se náhodou jednou v létě toulala lesem právě v okolí Chuchelné. Společně se dvěma kamarády, kteří se zajímají o válku, chodí po okolních lesích a polích a snaží se najít německou přilbu, náboje nebo jiné artefakty. Mezitím jsme mluvili o tom, proč to dělají, co pro ně znamená němectví a konkrétní předměty. Láká je tajemná historie jejich rodin. Snaží se vypátrat, jaké to bylo být německým vojákem, jestli byli jejich předci smýšlením Češi, anebo opravdu Němci. Chtějí svou představu zhmotnit. Mnoho mladých se v 90. letech začalo zabývat svým „německým“ původem. Měli totiž možnost získat německý pas a jít tak pracovat do Německa nebo Rakouska. A této možnosti začali hodně využívat. Alespoň si přilepšili. Zároveň ale zase přispěli k otázkám okolního světa, co že jsou ti Prajzáci za zvláštní lidi, jsou to Češi, nebo Němci?

 Já jsem jedním z nich. Jsme trošku zvláštní, ještě aby ne s tím vším, co máme za sebou. Jsme katolíci, chodíme do kostela a po Němcích jsme si nechali třeba náklonnost k pořádku. Každou sobotu si lidé uklízejí před svými domy, často je opravují a vše je obecně úhledné, lidé pracovití. Mluvíme dialektem, který je smíšeninou němčiny, polštiny a češtiny. A tím dialektem mluví překvapivě často i nejmladší generace. Jsme totiž dost konzervativní. A je to možná proto, že si se sebou někdy nevíme rady.

Jako by ta historie a rodinné příběhy v nás všech přebývaly jako ty nevybuchlé bomby z Chuchelné.

Znak Hlučína
Znak Hlučína
Více fotek
  • Znak Hlučína autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/414/41396.jpg
  • Nevybuchlá bomba z 2. světové války autor: Jačanin Michal, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/877/87632.jpg