Vaječný týden, Waldemar a slábnoucí dinosauři

Jedno hozené vejce se s velkou pravděpodobností rozprskne mimo cíl. Pokud nejste mistři balistiky. Několik vajec už to má lepší. A stovky? Podle zákona kaťuše, té osvícené ruské zbraně za druhé světové války, některá z kobercově rozprostřených střel zasáhne cíl naprosto jistě. U raket i nábojů už dnes mají vytechnizovaná vojska přesné naváděče. Střela si vás prostě najde, ať kličkujete, jak chcete. I když někteří filmoví hrdinové i tak umějí včas uskočit. Pokud vím, v místech skutečných bojů se ovšem podobné úskoky většinou nedaří.

Pokud si dlouho zahráváte, musíte očekávat, že ono známé ucho se může utrhnout. Ale většina mužů moci, zejména té absolutní, pomalu ztrácí kontakt s realitou. A obávat se přestává. To pak musí být nářez přijít na takový mítink a tam být oblemcán žloutky a méně viditelnými a o to lepivějšími bílky. Pic ho, práskne zdánlivě křehká skořápka do čumáku a my se divíme. Kdo si to sakra vymyslel? Protivná strana, přímý soupeř ve volbách? Nebo snad nějací extremisti (příp. exkrementisti, jde-li o méně sofistikované vrhání zabalených výkalů)? Nacisti? Jde o přímé ohrožení demokracie? Jak říká charisma samo, nový prozatímní ministr vnitra nebo sama persóna nejvyšší?

Neřekl bych, sám jsem dost často přemýšlel, co vůbec jde ještě dělat. Investigativní novináři ještě tu a tam otevřou nějakou kauzu, naplní první stránky novin, otevřou zpravodajské relace, vyplní investigativní zbytky magazínů. Jako u vln parníku na břehu Vltavy, po první následuje řada vlnek stále menších, nakonec vše utichne a hladina je opět hladká. Co je pod ní, vlastně nikoho nezajímá.

Vajíčková revoluce je pokračováním té sametové. Typicky české. Ne házení zápalných lahví, pálení aut a vybíjení oken, ne střelba do demonstrantů. Vejce v obličejích a posměch publika. Povšimla si toho světová média a jistě ne se stejnými pocity jako u Entropy nebo náhlé výměny vlády. Jiří Pauroubek získal od jednoho z novinářů nádherné jméno Paroubegg a řekl bych, že ta slza žloutku mu z obličeje už nikdy neustoupí. Jak říkal pan Horníček, v jistém smyslu mu tam ulpěla navždy.

Zemřel Waldemar Matuška. Moje generace a snad hlavně generace našich rodičů ho měla hodně ráda. Máma si zpívala doma Terezu, kterou umím dodnes nazpaměť. Stejně jako jiné písničky z jeho repertoáru. S Karlem Gottem tvořili ve své době nádherný protipól - hodný kluk versus rebel. A bojovali o zlaté i jiné slavíky. Potkali se v dodnes nepřekonaném českém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů a spolu s dalšími tehdejšími hvězdami postavili základy kvalitní české písničky, které byly neomylně později rozmělněny všemi těmi Davidy nebo Chinaski. Je mi to líto, přes všechny pozdější peripetie to byla výrazná postava našeho popu.

Nebo je to jen nostalgie? Sobotní Lidovky se obsáhle zamyslely nad fenoménem koncertů dinosaurů rocku na českém venkově. Že jako už Jethro Tull, Deep Purple nebo Iron Maiden doma nejsou proroky, a tak jezdí sem. Psali ještě o Smokie nebo Alphaville, ale ti nebyli zajímaví ani v době vzniku. Mladá redaktorka tam poskládala názory pamětníků a přidala něco svých. Poměrně správná analýza, až na to, že za nostalgii padesátníků označuje zřejmou jinou pravdu. Tyhle kapely dodnes v jejich oborech nikdo nepřekonal. Následovníci se více méně babrají v horších odvarech. Tak proč chodit na špatné kopie, když originály ještě hrají? I když už jsou třeba poněkud z formy, jsou to pořád ti oni. Užijme si jich, než umřou. Než umřeme.

Jiří Paroubek po zásahu
Jiří Paroubek po zásahu
Více fotek
  • Jiří Paroubek po zásahu autor: Volfík René, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/890/88915.jpg
  • Zpěvák Waldemar Matuška autor: Libor Zavoral, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/897/89618.jpg