Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít…

V českých ulicích zuřila protiparoubkovská vajíčková válka. Taky Čunek skončil a Svoboda slaví comeback. Topolánek a Paroubek cosi hudrali v televizi. Severní Korejci jaderně straší. Česká kopaná je v krizi. Ostatně celý svět je asi v krizi. V nefotbalové, jaksi celkovější. Roste drzost extremistů. Také nás čekají mnohé volby. Měli bychom prý vzít do hrsti občanskou odpovědnost. Ano, přátelé, všelijaké důležité zprávy. Ba některé i zásadní. Z nich plynoucí výzvy. A nabádající poslové ideologických, politických a jiných apelů, kteří touží změnit svět. A mně se chce nyní připomenout lidem staré sdělení pro plamenné krysaře mnoha podezřelých a hodně odpudivých cest: "A mně se zdá a mně se zdá, že už je čas, říct mu: Tak dost, říct mu: Tak dost, vem tě ďas! To je náš svět a krysí jed nechcem už brát!" Nebo taky: "Každý zná tu píseň houpavou!"

Chtěl bych to připomenout, protože umřel Waldemar Matuška. Moje generace a pokolení přilehlá oslovovaly ho důvěrně Walda. Mladí se nám nejspíš vysmějí, ale pro nás byl Matuška doopravdy tím, čemu se dneska říká cool. Symbolem fanfaronství, rozevlátosti, pekelným andělem, tulákem, mušketýrem, námořníkem a kovbojem. Ba i Hamletem, alespoň Marta Kubišová mu tak říkala v jedné písničce. I když působil jako rebel, nijakým programovým bojovníkem proti režimu nebyl. Nebyl veliký hrdina, rozhodně ne dle slov: „Ať přijde kat, ať stojí černá zeď, budu se smát…“ Jenom měl v sobě přece jenom větší potřebu svobody než my ostatní, a tak to tu s Husákem i s husáky prostě nevydržel a odjel za velkou louži. „Já nemohu, nemohu spát, musím se na cestu dát! V žilách mi zvoní krev divokých koní…“

Nemyslím, že si představoval, jak tam, pod sochou Svobody, zaplní Carnegie Hall, přezpívá Johna Cashe, dobude Nashville, že jeho písničky budou jódlovat i Siouxové na pláních a odrážet je stěny Velkého kaňonu a Skalistých hor. Věřím, že byl spokojený s tím, že může zpívat bez komisí. Sotva mu šlo o víc. Pravda, nám tu chyběl. Ale jeho charakteristický čertovský úsměv se pořád připomínal, třeba když komunistická cenzura ustřihla od neškodného seriálu Chalupáři titulní písničku o orchestrionu. Jenom proto, že Walda odjel. Když si jenom tenhle maličký fakt člověk pořádně probere v hlavě, pochopí, že Matuška odešel správně: „Proč jen se úděl tak rád mění v bič? A proč že se má člověk bát? To ví snad jen déšť a vítr kolem nás…“

Vzpomínám na mladistvé spory konce šedesátých let minulého století mezi příznivci bigbeatových skupin Olympic a Mefisto. Či Beatles a Rolling Stones. Mezi obdivovateli Jeanne Moreau a Brigitte Bardot. A také mezi matuškovci a gottisty. To bylo jako fankluby Slavie a Sparty. Nakonec Gott postupně vyhrával. Asi byl pilnější, cílevědomější a věděl, co chce a jak toho dosáhnout. Matuška byl vedle něj typem outsidera: „Kam bych se drápal, kam bych se rval…“ O to jsem ho měl raději. Nějak jsem mu vždycky věřil, že myslí vážně to: „A kovadlinou bejt a znít. A zpívat dobrejm lidem, to bych si tak přál!“

V noci ze soboty na neděli mi poslal kamarád esemesku: „Prej umřel Walda. To je zlom. Jdem do prdele…“ Ztotožnil naši generaci s Waldemarem Matuškou. Je to přehnané a milý Jiří nejspíš ten výkřik vysílal v okamžiku, kdy mu ta blbá zpráva zlomila jeho halekání: „Ho, ho, hó, tuhle rundu platím já…“ v baladické: „A tak tu ležím u poslední pípy, pan osud načal můj poslední sud…“ Nicméně chápu tu zoufalou větu. Waldemar Matuška byl kusem života těžkého celé naší generace. A byť „pouhý zpěvák písní“, to žití v mnohém charakterizoval: „S časem prý člověk podivnej boj svádí. Tisíckrát dostal zabrat, no jen houšť! A tak dál nosím po kapsách sny mládí, bez těch snů byl by svět holá poušť!“ Doopravdy teď člověka napadá, že žízeň je veliká a život mu utíká a že by měl všem těm velkým událostem, které se řítí kolem něj, jen tak s nadhledem říci: „Nechte mě příjemně snít…“ Třeba o tom, jak Waldemar Matuška pořád zpívá…

Waldemar Matuška v roce 1968
Waldemar Matuška v roce 1968
Více fotek
  • Waldemar Matuška v roce 1968 autor: Karel Mevald, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/897/89625.jpg
  • Waldemar Matuška autor: Libor Zavoral, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/897/89618.jpg