Tak mám zase jednou pocit, že slyším ozvěnu toho výkřiku, který jsem si těsně před pádem železné opony přečetl na obálce francouzského politického týdeníku Le Nouvel Observateur a považoval jsem ho za velmi výstižný: "Ale když nebude "východ", tak taky nebude "západ"! Ano, byl to spontánní výkřik strachu z toho, že bude prostě "Evropa" a že to bude kulturní šok, pro ty, kdo do té doby klidně žili ( kdo si žili) na západ od "sovětského bloku".
Svět podle Zdeňka Velíška (145)
Evropa byli jen oni!
Že Evropa je jen na západ od našich hranic, to jsme tehdy uznávali dokonce i my v heslu „Zpátky do Evropy!“ Pak se to stalo skutkem. Západní a východní Evropa se měnily v Evropu bez přívlastků. Po etapách: pád železné opony, sjednocení Německa, vstup zemí střední Evropy do NATO, nekonečně dlouhé přípravy Evropské unie na rozšíření a postkomunistických zemí na vstup do ní…a pak velký skok: přijetí osmi postkomunistických zemí v jedné jediné vlně do EU. Skok do neznáma to byl, řekl bych, spíš pro ten „západ“ Evropy než pro nás. I když musím přiznat, že ti, co se u nás tak úzkoprse brání evropanství, by mě pomalu přesvědčili o tom, že dodnes pořád jen nedůvěřivě a dokonce podezíravě osaháváme půdu té Evropy, ve které jsme už pět let „zpátky“ a kde bychom už dnes mohli hrát významnou roli, když už si tak rádi říkáme „srdce Evropy“.
Bohužel, podobnou nedůvěru a podezíravost dodnes nepřekonaly některé národní společnosti (západo)evropské patnáctky. Nejvýrazněji a s nejdramatičtějšími následky se to projevilo ve zmaření ratifikace ústavní smlouvy. Její odmítnutí ve francouzském referendu (2005) bylo především protestem části francouzské veřejnosti proti očekávanému růstu nezaměstnanosti a očekávané ztrátě výhod ze zemědělské politiky EU. Takovými důsledky rozšíření Unie strašili své voliče někteří kandidáti na úřad prezidenta Francouzské republiky. Bohužel úspěšně, i když šlo o neopodstatněné obavy, jak se brzo ukázalo.
Dnes může mít animozita své opodstatnění!
Ani dnes není nouze o ambiciózní politiky ochotné hledat příčinu nejrůznějších potíží svých zemí na východ od toho, čemu si dřív zvykli říkat Evropa. Nouze nebude ani o média, která se postarají o šíření antagonistických nálad. Už jsme to trochu pocítili v okamžiku přebírání předsednictví v EU od Francouzů. Říkám trochu, protože se to u nás zveličilo a pak politicky zneužívalo, takže nakonec opravdu vznikla atmosféra vzájemné podezíravosti.
V zemích, kterým se i po pěti letech od jejich přijetí do EU říká nové, se objevily v politice i ve veřejnosti fenomény, které mohou znepokojovat právem. Ne proto, že by je západní Evropa neznala; naopak právě proto, že ze své historie, a někde i ze současnosti je zná až moc důvěrně, že zná zákeřnost jejich nečekaných výbuchů. Mluvím o projevech extremismu a vandalství, které nemusí mít pokaždé podobu konvenčního politického hnutí; mohou mít naopak podobu živelné sopečné erupce. Jejich neslučitelnost s pojetím demokracie jednadvacátého století je často skryta za postoji „zásadového“ a bojovného nacionalismu. Ten míval pozitivní náboj. Jenomže to bylo ve století minulém, a ještě spíš předminulém.
Mluvím tu o takových fenoménech, jako jsou pochody Maďarské gardy ve stejnokrojích úděsně připomínajících dobu fašismu, mluvím tu o žhářských (ne-li vražedných) útocích na příslušníky romské menšiny v Česku; o sílícím nepřátelství mezi slovenskými a maďarskými nacionalisty. A o vulgárnosti a brutalitě všech těchto zdánlivě marginálních politických projevů. Uvedl jsem jen tři příklady ilustrující nárůst nezdravé atmosféry ve středoevropských postkomunistických zemích. Dalo se čekat, že k nim tisk západní Evropy přiřadí i „násilné narušování volební kampaně české sociální demokracie“, jak vajíčkovou válku definuje francouzský Le Monde z 30. května.
Na podobné, ne-li horší projevy nesnášenlivosti, sklonu ke xenofobnímu násilí a k ignorování civilizovaných demokratických postupů v politickém boji by se dnes dalo - v delším materiálu než je tento - poukázat i v zemích té Evropy, která má dostatečně zažitou tradici úcty k demokracii a k lidským právům. Třeba v Itálii sahá přímo vláda k diskriminačním opatřením vůči občanům jiné členské země EU, Rumunska.
Evropa sjednocená svými neduhy
Ano, stalo se nevyhnutelné: není už západní a východní Evropa. Je Evropa. Evropa sjednocená možná nejvíc svými politickými a sociálními neduhy. A dnes i těžce doléhající krizí, která umí sociální a morální neduhy společnosti umocňovat. Bohužel, takové „sjednocení“ má tendenci rozdělovat. Zejména ve chvílích intenzifikace politických bojů. Ta chvíle je právě teď.
Volby do EP dávají příležitost xenofobní a antievropské extremní pravici ke štěpení Unie. Odpor početně nevýznamné části evropského politického spektra k ratifikaci Lisabonské smlouvy může být ještě letos příčinou oslabení evropské integrace a uvolnění pout, která Unii drží pohromadě jako politický útvar globálního světa. Ruku v ruce s tím může jít vzájemná nevraživost a zrod ducha nepřátelství jedněch vůči druhým. Což se, jak víme z historie, bude zajisté nejvíc týkat bezprostředních sousedů. A s největší pravděpodobností nejvíc tam, kde to vždycky bylo nejnebezpečnější: v centru kontinentu.
Volby do EP mohou být ale také příležitostí pro ty, kdo hledají způsob, jak se těmto hrozbám vyhnout. Vyšší účast v evropských volbách by mohla sama o sobě stačit k vytlačení dezintegračních elementů ze scény. Ty naopak evropskou scénu ovládnou a rozloží, jestliže bude vítězem těchto voleb apatie mlčících většin.
- Mapa eurozóny autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/772/77130.jpg
- Maďarská garda autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/583/58270.jpg
- Evropské volby autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/887/88639.jpg