Úplně šílený svět

Před dvaceti lety vystoupil nejhlavnější muž státu jménem Československá socialistická republika a sdělil, že Hana Zagorová je sice sympatická holka, ale vydělává nám šest set tisíc každoročně. Pak také ještě vyzval ekologické aktivisty, aby nedemonstrovali, ale uklízeli v parcích. Shrnutím politiky vedoucí síly země, Komunistické strany Československa, pak byla slova: "My s tim souhlasíme s tim lidem. My plníme jeho vůli a ne prostě aby my sme tam byli sami jak kůl v plotě, neměli jediného slova podpory pro to, co se děje, no a vlastně oni nás mohli proti tomu lidu postavit."

Jmenoval se Miloš (Milouš) Jakeš a byl to generální tajemník místních komunistů. Jeho tehdejší projev se stal hitem. Demonstroval intelektuální nedostačivost funkcionářů síly, která si usurpovala právo vést nás k lepším zítřkům a při tom kácet les, až už bylo více třísek než užitečného dřeva. Nelze říci, že by současní politici nemluvili hloupě, arogantně, trapně, směšně, uboze, nehráli na závist, nenávist, ba na pudy podprahové. Ale koncentrovanost tohoto všeho v Jakešově vystoupení byla vskutku nevídaná. A nezapomínejme, že to byl vůdce síly, jež rozhodovala o životě a smrti každého člověka v této zemi. Měla ho v rukou od věku prenatálního až k hrobu. Výhradně a nezvratně. Žádné svobodné volby. Tu frašku, jež se tu periodicky pořádala, tak nelze nazvat. Jít za plentu se lidé báli, věděli, že aktivní zapisovači si takové kverulanty mohou zapsat a vše se bude sečítat například, když se pokusí najít lepší zaměstnání, když děti se přihlásí na školu, když budou žádat o devizový příslib, aby se vyjeli podívat k jugoslávskému moři. Pak by se taková plenta mohla nevyplatit. Taková byla všeobecná atmosféra, byť v konci toho režimu už to mírně neplatilo: lepší zaměstnání, škola, „devizák“ a leccos jiného se dalo uplatit.

Článek 4 místní „socialistické ústavy“ platil ovšem stále a říkal: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Milouš Jakeš, ten, který říkal místo brojler bojler, byl vedoucí muž té vedoucí síly a musel být tedy těch nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence futrál. Jistě, milé děti, ta pohádka není až tak prostá; v KSČ byli samozřejmě i lidé, kteří věděli, co je bojler a co brojler, protože k tomu, aby mohli dělat svoji často vysoce kvalifikovanou práci, jim nestačila inteligence, vzdělanost, všeobecné znalosti, odbornost, schopnosti… Nad tím vším čnělo členství v KSČ. Rudé legitimaci člena této strany se také říkávalo „živnostenská knížka“. Většina ambiciózních lidí v této zemi, kteří „to chtěli někam dotáhnout“, musela rezignovat na svou vnitřní i vnější svobodu a přisluhovat takovým jako Jakeš, být s nimi v jedné partaji, zvedat ruce při hlasování stejně jako oni, přikyvovat jejich vývodům, podobným těm výše citovaným, smát se jejich vtipům a vzal-li je takový funkcionář milostivě kupříkladu k mariášovému stolu, museli ho nechat vyhrávat. Ti schopní, chtěli-li svoje schopnosti využít, měli povinnost družit se s neschopnými, kteří měli jedinou kvalifikaci - uvedenou rudou knížku a s ní spojený stranický postup. Kádroví byli vždy nad odbornými. Veleli jim. KSČ těch let fungovala systémem a organizací mafie. Dávala nabídky, jež nešlo odmítnout. Své členy, kteří „zradili“ nebo „selhali“, nemilosrdně likvidovala. S občany mimo strukturu zacházela jako s poddanými: když dobře sloužili a poslouchali, dostali nažrat. Občas i bonbon. Když ne, nohy do betonu a šup s nimi do hluboké vody zapomnění.

Proč však to připomínat? Vlastně jsou to zpěvy starých zbrojnošů. Mladí tomu neuvěří, protože si takové poměry neumějí představit. Staří si ponížení, že o nich rozhodoval coby nejvýznamnější muž země chlápek, vyjadřující se tak, jak uvedeno, raději vymazávají ze vzpomínek. Stejně jako záložáci vyprávějí o vojně jako o sérii zábavných historek a ne času slzí v kavalci, i my vytěsňujeme, že jsme se pokorně nechali hníst rukama šílenců.

Slova Jakešova projevu a jejich vřazení do historických souvislostí, to nejsou potměšilé akce antikomunistů. Je to jenom připomenutí dob šíleného světa. A řekne-li někdo, že dnes to není lepší, nevyjadřuje názor, ale vědomou lež. Přes všechny ty šílence, kteří v současnosti fušují do věcí veřejných.

Legendární projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše na Červeném Hrádku v roce 1989.
Legendární projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše na Červeném Hrádku v roce 1989.