K nekulatému výročí Karla Havlíčka Borovského

29. července uplynulo 153 let od smrti Karla Havlíčka Borovského. Pár dní před tím vyšla v příloze Salon deníku Právo informace o tom, že režisér Dušan Klein dokončil práce na životopisném filmu o této velké postavě českých dějin 19. století nazvaném Zakázaný člověk. V tom poměrně krátkém textu se objevují hned dvě chyby. Jedna z nich je spíše zlozvykem, to když se po vzoru K. H. Franka či K. H. Máchy napíše K. H. Borovský.

Neboť v tom třetím případě ono H. není zkratkou druhého křestního jména, nýbrž jde o příjmení Havlíček, které nesmí být zkracováno, zatímco Borovský není příjmení, ale literární přídomek podle vesnice Borová, kde se Karel Havlíček 31. října 1821 narodil. Druhou chybou v tom článečku je věta, že Havlíček zemřel na tuberkulózu v Brixenu. To není pravda, zemřel v Praze, a kdy dostal tuberkulózu, není přesně jasné. Ale o tom až za chvíli.

Nejdříve si řekněme pár známých i méně známých údajů z Havlíčkova životopisu. Jeho otec měl v Borové malý krámek, ale roku 1833 se přestěhoval do Německého, dnes Havlíčkova Brodu a tam už se vzmohl natolik, že dal tehdy dvanáctiletého syna Karla studovat na tamějším gymnáziu, které se pro něj stalo dobrou průpravou k pozdějším studiím na filozofické fakultě pražské univerzity. Chtěl se stát knězem, ale po ročním pobytu v semináři odtud odešel jako zaujatý odpůrce katolické církve. Podobně zklamán byl ve své víře ve slovanství, což nejvíce vyvolal jeho delší pobyt v Moskvě, kde působil jako vychovatel v rodině jednoho z předních slavjanofilů, profesora Ševyreva. Svoji kritiku ruských poměrů pak Havlíček sepsal do knihy Obrazy z Rus, odkud stále zaznívá vědomí, že Češi jsou západní Slované. Jako takoví k Západu patří, a s mnoha věcmi, které jsou v Rusku samozřejmostí, nechtějí mít nic společného.

Havlíček proto začal odmítat dutý politický pathos a frázovité vlastenectví a ve svých článcích z let čtyřicátých požadoval vždy raději konkrétní práci pro národ než bezuzdné řeči na jeho oslavu. To se také stalo hlavním principem jeho novinářské činnosti, v níž vlastně dal základy moderní české žurnalistice, a stal se tak vzorem všem našim dobrým novinářům. Po nezdařené revoluci v roce 1848 stál na straně Palackého a jiných umírněných českých vůdců, ale právě on byl za svou novinářskou pravdomluvnost potrestán deportací z Čech a internován v tyrolském Brixenu. Z tohoto vyhnanství se směl vrátit až po čtyřech letech a teprve o rok později zemřel v dnešní Havlíčkově ulici naproti vůbec prvnímu pražskému nádraží, které už tam stálo více než deset let.

O okolnostech, které v tom roce po návratu z Brixenu Havlíčkově smrti předcházely, se nezachovalo mnoho věrohodných zpráv. Tuberkulóza se u něho projevila zřejmě až po jeho návratu do Prahy, i když je možné, že její zárodky si s sebou z Brixenu přivezl.

Podle některých svědectví se aspoň na pohled z následků svého vyhnanství rychle zotavoval a byly dobré důvody věřit, že se brzy vrátí do své dřívější fyzické i duševní formy. Dvě věci ho však uvedly do zhoubné deprese. Na prvním místě to byla vážná churavost jeho ženy, která záhy zemřela ještě dříve než sám Havlíček, za druhé těžké zklamání ze stavu české společnosti, což Havlíčkovi vnucovalo pochybnost o tom, že celková malověrnost příslušníků jeho generace by se ještě někdy mohla změnit a nabýt politické vážnosti, vlivu a významu. Dá se říci, že Havlíček zemřel pod troskami této své někdejší víry, bez níž nedokázal žít.

A zde se zachovalo zajímavé svědectví Havlíčkova lékaře a přítele dr. Amerlinga. Když totiž Havlíček začátkem léta 1856 odjel na zotavenou do lázní Šternberk u Slaného, psal Amerlingovi dopisy a v jednom z nich bystrý lékař objevil nepatrnou jazykovou chybu, o níž byl přesvědčen, že normálně by se jí Havlíček nemohl dopustit. Vydal se proto za ním, a když shledal, že jeho pacient nevypadá dobře, naložil ho do kočáru a vezl do Prahy. Havlíček byl natolik vnitřně neklidný, že cestou dokonce rozbil okno bryčky a bylo jasné, že smrt v domě proti dnešnímu Masarykovu nádraží je otázkou jen velmi krátkého času, což se také 29. července 1856 naplnilo.

Stojí za zmínku, že v té době se na jižní Moravě chystal poprvé do školy chlapec, jehož jménem bylo o mnoho desítek let později ono nádraží poblíž Havlíčkova úmrtního domu pojmenováno - Tomáš Masaryk. V těsné blízkosti se zde spojila jména dvou mužů moderní české historie vybavených velmi podobnými vlastnostmi a téměř stejnými politickými postoji a názory. Není proto divu, že v Masarykově díle se s Havlíčkem stále setkáváme a dokonce ono známé heslo o revoluci hlav a srdcí nevymyslel Masaryk, ale Havlíček. A když si český národ oblíbil sentimentální písničku „Spi Havlíčku“, Masaryk si po zastávce v Brixenu na své vítězné cestě do vlasti poznamenal do svého kapesního deníčku 20. prosince roku 1918 právě tato dvě slova „Spi Havlíčku“. Zapsal si je jako povzbuzení, že Havlíček může klidně spát, když národ je už vzhůru. Velmi záhy se však ukázalo, že tento Masarykův optimismus byl předčasný a můžeme o něm pochybovat dodnes, kdy stále postrádáme nové Havlíčky, ať už jako novináře či zejména jako poctivé politiky.

Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský
Více fotek
  • Karel Havlíček Borovský autor: ČT24, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/303/30269.jpg
  • Tomáš Garrigue Masaryk zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/474/47351.jpg