Svět podle Zdeňka Velíška (148)

Severoatlantická aliance dospěla podle komentářů z těchto dnů zase jednou k "mezníku". Mění se její generální tajemník, a ten nastupující, Anders Fogh Rassmussen, který opouští úřad dánského premiéra, má dát Organizaci novou strategickou koncepci. Je to jako dát jí nový životní elán. Je pravda, že elán Organizace severoatlantické smlouvy postrádá. Jednak už od konce studené války, kdy ztratila svou roli vojenské hráze proti expanzivním tendencím světa komunismu, jednak také od amerického rozhodnutí odpovědět po 11. září 2001 na přímý útok mezinárodního terorismu okamžitým zničením jeho základen v Afghánistánu. A to samostatně, jen s vybranými spojenci. Tedy mimo strukturu NATO, která se k účasti na afghánské operaci nabídla jako celek, což mělo pro tehdejšího amerického prezidenta jeden háček: velení nikoli z Pentagonu ale z Bruselu a pravidlo jednomyslnosti při každém rozhodnutí.  I teď je Afghánistán problémem pro euro-americkou koexistenci uvnitř NATO.

                      Cesta od dvou koncepcí k jedné

Afghánistán je už kvůli té staré historii, kterou jsem tu připomněl, spíš úkolem pro „think-tank“, než pro jednotky NATO v terénu. Přitom i po odchodu Bushe a po nástupu Obamy  je stále ještě pravda, že „think-tanky“ jsou dva. Na každé straně Severního Atlantiku jeden. (Jako v době irácké války, kdy NATO jako takové stále ještě představovalo spíš evropský břeh euro-americké aliance, a, abych řekl všecko, na tom svém evropském břehu raději moc nehlásalo, že ani mezi svými evropskými členy není schopné dosahovat jednomyslnosti v zásadních otázkách globální politiky, ke kterým určitě patřilo Bushovo „go it alone“ ve věci války s Irákem.

Bushovo „go it alone“ patří minulosti,  ale sama situace „v terénu“ staví Washington  znovu před specifický problém, do něhož NATO těžko vstoupí. Bojištěm americké války proti terorismu je teď „AfPak“, jak američtí stratégové říkají celé zjitřené zóně Afghánistánu a Pákistánu. Nebezpečnější pro postavení Spojených států ve světové aréně je spíš hrozba, kterou představuje Talibán a celý islamistický radikalismus v Pákistánu, než hrozba rostoucí převahy Tálibánu a místních  kmenových vůdců na stále větším území Afghánistánu, či fakt, že toto rozsáhlé a demograficky nepřehledné území nemůže být z Kábulu  ovládáno ani s pomocí ISAF, tedy s pomocí NATO a dalších mezinárodních jednotek.

Cesta ke společné a hlavně účinné euro-americké koncepci pro Afghánistán je nesmírně žádoucí a Obamovy představy o komplexnějším řešení situace v této zemi, než jaké měl Bush (který až do konce své vlády pronásledoval v Afghánistánu al-Káidu na úkor ostatních potřeb této země), by mohla vypracování nové, teď už konečně společné, euro-americké strategie pro Afghánistán usnadnit. Ale jako v tolika jiných záležitostech klíčového významu pro prestiž a váhu Evropy v globální politice, překážkou bude i tentokrát neschopnost evropských zemí hovořit jedním jazykem a konat společné činy. Být jedním silným aktérem světového dění místo přehršle bezvýznamných ale ambiciózních statistů.

Dá se Tálibán spíš rozvrátit než porazit?

Stejně jako Jaap de Hoop Scheffer, i Fogh Rassmussen hodlá směřovat úsilí Aliance v Afghánistánu k ideálnímu cíli: předání bezpečnostních úloh místní vládě, její policii a armádě. Už kvůli známým slabinám pravděpodobného vítěze nadcházejících voleb Karzáího bude však muset stejně jako jeho předchůdce burcovat vlády evropských členských zemí NATO k většímu vojenskému nasazení v Afghánistánu. Zde je k porážce Tálibánu stále stejně daleko, ne-li dál, než loni a předloni. Ještě než mohl začít, podpořil ho v tom Gordon  Brown. Tomu doma ztěžuje pozici fakt, že britští vojáci nesou v Afghánistánu těžší a nebezpečnější břemeno, než jejich spojenci z evropského kontinentu. Fogh Rassmussen zároveň hned při první příležitosti k načrtnutí svých plánů pro roli NATO v Afghánistánu zmínil možnost vyjednávání se smířlivějšími předáky či s místními  vůdci Tálibánu. O tom už loni hovořili britští důstojníci a Karzáí, v první půlce letošního roku dokonce i Obama. Na tuhle strategii bych ale nespoléhal. Když se podobným způsobem pokoušeli získávat spojence Sověti během své nešťastné mise v Afghánistánu, dopadalo to tak, že ti, co jim projevovali věrnost ve dne, po nich stříleli v noci. Ulice a lokality, které Rusům a místním úřadům patřily ve dne, ovládaly v noci síly odporu.

S čímsi lepším  přišel Robert Gates, a to už 2. ledna letošního roku, tedy ještě před svým jmenováním do Obamovy administrativy. Řekl tehdy o  afghánském problému toto: „Každá provokace, každý akt agrese nebo každá krize nemusejí nutně vyvolat vojenskou odezvu. Vojenské aktivity by měly být podřízeny opatřením směřující ke zlepšení vlády, k zavedení rozvojových hospodářských programů a také k úsilí napravit křivdy napáchané na pokořených, z jejichž řad teroristé rekrutují adepty džihádu“. Pro ministra obrany USA (Bushova i Obamova ministra) neobvyklý výrok, blízký ale tomu, co zní už dlouho z evropských metropolí a co by se mohlo stát východiskem ke strategické koncepci NATO (tentokrát se Spojenými státy ve svých řadách) pro Afghánistán.

Fogh Rassmussen bude mít s Afghánistánem tento základní problém: Na jedné straně imperativ: Západ nesmí v Afghánistánu prohrát, na druhé straně fakt, který už téměř nikdo v NATO nepopírá: vojensky nelze v Afghánistánu vyhrát. A protože tohle je i Obamovo dilema, mohla by jednotná euro-americká koncepce přístupu k Afghánistánu v rámci NATO možná přece jen vzniknout.

Anders Fogh Rasmussen
Anders Fogh Rasmussen
Více fotek
  • Anders Fogh Rasmussen autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1024/102379.jpg
  • Barack Obama a Hamíd Karzáí autor: AP Photo, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/848/84736.jpg
  • Robert Gates autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/696/69556.jpg