Kapitola 4 (dokončení)

Když se Woodward dozvěděl, že v adresářích zatčených lupičů našli policisté jméno a telefon prezidentova poradce Hunta (ta informace přišla pochopitelně také z FBI), obával se, aby se nedopustil toho, čemu se říká guilt by association (označení někoho za padoucha jen proto, že ho evidentní padouch například má ve svém telefonním seznamu - ačkoliv zatím nevíme, jak se tam dostal). Zavolal tedy zdroji: "Feltův hlas zněl nervózně. Když se ujistil, že to, co řekne, nepoužiji (off the record), prozradil mi, že Hunt je v případu watergateského vloupání podezřelým číslo jedna i z dalších důvodů, než jen kvůli svému jménu v adresářích lupičů. Takže napsat i silně, že spojení vloupání s Bílým domem existuje, nebude nefér." A Felt mohl být buď už v tu chvíli rozhodnut, že do toho půjde právě s Woodwardem, anebo mohl uvažovat ještě o jiných novinářích, se kterými byl v kontaktu. O tom, kdo dostane Pulitzerovu cenu za Watergate, nerozhodly fenomenální schopnosti žurnalisty, který se nebál ani pekla, nýbrž skutečnost obchodní, ne-li korupční povahy: jackpot bral novinář, který se přifázoval k Deep Throatovi (respektive ten, z něhož Deep Throat učinil svého agenta).

Pak se vztah řídící důstojník - agent mezi Feltem a Woodwardem rozjel technicky. Jak to popisuje přímo Woodward:



„Budeme potřebovat signalizaci, založenou na změně prostředí, které si nikdo třetí buď nevšimne, anebo jí nebude přikládat význam,“ začal Felt. Nevěděl jsem, o čem mluví (poznámka autora: přesně takhle v Doylově Sherlocku Holmesovi funguje doktor Watson - je hloupý stejně, jako my, čtenáři :)) „Jestli máš doma závěsy stále zatažené, roztáhni je a máme signál, kterého si všimnu jenom já,“ řekl. „Můžu je denně kontrolovat sám nebo to dát někomu za úkol. Budou-li roztažené, sejdeme se ve dvě po půlnoci na určeném místě.“

Vysvětlil jsem mu, že občas prostě potřebuji jen tak pustit dovnitř světlo, takže by to jako signál nefungovalo. „OK, tak něco jiného,“ řekl a tím bylo definitivní, že je v jeho silách permanentně sledovat můj byt - nikdy mi ale neřekl jak (poznámka autora: existovalo ve vztahu Felt - Woodward vůbec něco, o čem by slavný investigativní novinář věděl více, než jeho pouhý zdroj, mimochodem jeden z nejvlivnějších skrytých mužů ve Spojených státech?).

Vzpomněl jsem si, že mám červený praporek na označování dlouhého nákladu. Přítelkyně ho našla na ulici a dala do prázdného květináče na balkóně. Dohodli jsme se, že bych nádobu s praporkem, která byla obvykle vpředu u zábradlí, mohl přemístit dozadu ke zdi, budu-li potřebovat schůzku. „To ale jen v případech skutečně důležitých a nesmí to být často,“ řekl Felt stroze. „Signál znamená, že se setkáme té noci kolem druhé hodiny v nejnižším podlaží podzemní garáže za mostem Key v Rosslynu.“

Felt mi nařídil striktně dodržovat kontrašpionážní pravidla. Jak se z bytu dostávám na ulici?

- Projdu chodbou a nastoupím do výtahu.
- Kterým sjedeš do haly v přízemí?
- Ano.
- Předpokládám, že je tam i zadní schodiště.
- Ano.
- V tom případě ho použij vždycky, když půjdeš na schůzku. Vedou ty schody do ulice?
- Ano.
- Vyraz tedy ulicí - pěšky, ne autem. Pár bloků od hotelu, kde po půlnoci stojí taxíky, nasedni, ujeď část cesty, vystup, kus cesty zase jdi a pak nastup do druhého taxíku (aby jediný taxikář neznal celou tvou trasu). Nevystupuj přímo před garáží - posledních pár bloků jdi zase pěšky. Zjistíš-li, že tě někdo sleduje, do garáže nechoď. Domyslím si, proč jsi nedorazil.

Bude-li mít naopak něco on pro mě, řekl, nechá mi zprávu. Aby se mohl rozhodnout, jak přesně, vyptal se mě na snímek mého běžného dne. Vybral si informaci, že mám předplatné deníku The New York Times. Výtisků bylo každé ráno v hale víc a byly označeny čísly bytů předplatitelů (mé bylo 617). Felt řekl, že zprávy mi bude předávat právě přes můj výtisk NYT - jak přesně to dělal, nevím dodnes. (Z těchto detailů - monitorování Woodwardova balkónu, vpisování vzkazů do novin, které mu vozila pošta - plyne, že investigativní práce novinářů Postu mohla mít uvnitř FBI, odkud byly - novináři vypátrané :) - informace, formát regulérní zpravodajské operace, kterou zřejmě realizovalo několik lidí s Feltovým pověřením. Pokud jde o sledování Woodwardova balkónu: „V okolí bylo několik velvyslanectví, přímo v ulici konkrétně irácké. Myslím, že FBI tam kvůli tomu mohlo mít sledovací a odposlouchávací pracoviště. Mohl tedy Mark Felt využívat kontrarozvědné agenty, aby mu hlásili, jestli květináč s praporkem na mém balkóně je u zábradlí nebo u zdi?“ ptá se Woodward. A odpovídá si: „To se mi zdá vysoce nepravděpodobné, ne-li nemožné.“ Proč se mu to zdá vysoce nepravděpodobné, ne-li nemožné, nezdůvodňuje.)



Na dvacáté straně svého výtisku The New York Times nacházel Woodward ciferník s ručičkami, které vyznačovaly čas schůzky na stále stejném místě. (Poznámka autora: jako komunikace údajně nezávislého novináře se zdrojem, který jen potvrzuje informace, získané odjinud a dodává kontext (viz kapitola 5 Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?), je citovaný rozhovor usvědčující tragikomedií typu cimrmanovského výslechu povětrné ženštiny Vilmy policejním praktikantem Hlaváčkem. Ten řídí vyšetřovaná, zatímco vyšetřující, který se nedozví nic, ochotně odpovídá na její otázky a situaci má pod kontrolou asi jako příslovečný sluha otrokův.)

Carl Bernstein

14. 2. 1944

0
Rodák z Washingtonu nastoupil do Postu v roce 1966 a jeho agendou se stala policie a soudy. V červnu 1972 vytvořil tým s kolegou Bobem Woodwardem, kterého do té doby znal jen zběžně. Ve filmové verzi knihy Všichni prezidentovi muži (All the President's Men, 1976) hrál Bernsteina Dustin Hoffman. Z Postu odešel v roce 1976, kdy se dal na spisovatelskou dráhu. S Bobem Woodwardem napsal knihy Všichni prezidentovi muži (All the President's Men, 1974), Poslední dny (The Final Days, 1976) a Muž v utajení: Příběh watergateského Hlubokého hrdla (The Secret Man: The Story of Watergate's Deep Throat, 2005). Sám pak knihu o svých rodičích, kteří byli komunisté (Loyalties: A Son's Memoir, 1989), o papeži Janu Pavlu II. (Jeho Svatost: Jan Pavel II a dějiny naší doby - His Holiness: John Paul II & The History of Our Time, 1996) a nedávno o Hillary Clintonové (Žena a odpovědnost: Život Hillary Rodhamové-Clintonové - A Woman in Charge: The Life of Hillary Rodham Clinton, 2007).

Spravedlnost novináře nepotřebovala

Žalobci a velká porota měli v případu Hunta, Liddyho a pěti lupičů jasno v předstihu před novináři a bez jakékoli jejich asistence, píše Edward Jay Epstein. Normálně by se informace o kauze dostaly na veřejnost jako standardní zprávy o průběhu soudu. Novináři vyvolali iluzi exkluzivity tím, že v době, kdy vyšetřovatelé a žalobci už informace od obžalovaných a svědků měli, ale soud ještě nezačal, převzali je od zdrojů (kterými byli právě tito vyšetřovatelé FBI s motivy, jež už známe) a zveřejnili.

Jistěže masovým šířením fragmentů případu přilévali novináři olej do ohně. Nixon byl z článků v Postu (i jinde) nepříčetný ne proto, že by v nich byly informace, které jinak nikdo neměl (měli je vyšetřovatelé, žalobci, soudci a kongresové komise). Média je ale dostávala mezi občany-voliče (i když trvalo, než to kvůli složitosti a nezáživnosti případu a PR protiofenzívě Bílého domu někoho začalo zajímat). Na druhou stranu - ani na pouhé zveřejňování informací neměli novináři monopol: senátor George McGovern se od zatčení lupičů až do konce své prezidentské kampaně (kandidoval proti Nixonovi), opíral do Watergate ve většině svých projevů a silně naznačoval, že za vloupáním je Bílý dům. A štáb jeho kampaně dokonce najal Waltera Sheridana, bývalého agenta FBI z týmu Roberta Kennedyho (prezidentský kandidát demokratů v roce 1968, během kampaně zavražděn), aby pomohl dostat skandál na veřejnost.

Tři dny po vloupání, 20. června 1972, podal Národní výbor Demokratické strany civilní žalobu proti Výboru pro znovuzvolení prezidenta a ta, nikoli novináři, přinutila úředníky výboru vypovídat pod přísahou. Americký Nejvyšší kontrolní úřad (orgán Kongresu) a nadace Common Cause mezitím tlačily na činitele Republikánské strany, aby odtajnili informace o příspěvcích na kampaň.

Jeb Magruder, jeden ze šéfů prezidentových poradců Howarda Hunta a Gordona Liddyho (manažeři vloupání), lhal před soudem o pohybech peněz v rámci watergateského spiknutí. Jeho křivou výpověď podpořil bývalý ministr spravedlnosti a šéf prezidentova výboru John Mitchell, Magruderův asistent Herbert Porter a jedna z Liddyho sekretářek Sally Harmonyová. Woodward s Bernsteinem ani žádný jiný novinář toto krytí neodhalili. Nabídky omilostnění, účast jednoho z hlavních prezidentových poradců Johna Deana na krytí zločinu, peníze za mlčení a křivé přísahy - to všechno se v tisku objevilo až během veřejného soudu. Odhalení skandálu tedy prokazatelně nebylo důsledkem Woodwardových a Bernsteinových reportáží, ale tlaku, který na spiklence vyvinul soudce John Sirica (viz kapitola 20 A teď vám povím, kolik lidí bude bručet), velká porota a vyšetřovací komise Kongresu.

Poté, co byli watergateští spiklenci odsouzeni, dal jim soudce na srozuměnou, že mohou očekávat vysoké tresty - ledaže by začali spolupracovat. Jeden z odsouzených, McCord, pak - nalomený výší trestu - napsal soudci, že výše postavení (Magruder, Mitchell, Dean) přinutili kvůli svému krytí obžalované, aby před soudem mlčeli nebo lhali.


Jak se skutečně lámaly pruty soudržnosti Nixonovy mafie

Velká porota se sešla znovu a žalobci předvolali Deana, na jehož (a Magruderovu) roli se zaměřila i senátní vyšetřovací komise respektovaného ústavního odborníka Samuela Ervina.

Aby zesílili tlak na Deana, vyslýchali žalobci dlouho a tajně Liddyho, a i když zatloukal, vytvářeli falešný dojem, že mluví a hází vinu na Deana a Magrudera. Jak dokazují přepisy záznamů Nixonových rozhovorů, lest vyšla. Dean uvěřil, že Liddy, který se účastnil schůzek s ním a Mitchellem, kde se plánovalo Watergate, obchodoval se žalobci. A uvěřil také, že zralý na dohodu s prokurátory je i Magruder. To všechno ještě zahustil ředitel FBI Patrick Gray, když před senátní komisí řekl, že Dean zasahoval do vyšetřování a lhal FBI.

A protože Nixon mu na žádné dveře z tísně neukázal, začal Dean 31. března vyjednávat s prokurátory. Pro ně to byla zpráva, že metoda gumových hadiček zabrala: Dean nabyl dojmu, že mu teče do bot (že to v tu chvíli byl ještě falešný pocit, se dozvěděl až později), a začali ho tlačit k odhalení celého krytí watergateského zločinu včetně výplat peněz za mlčení, vyděračských hrozeb, nabídek omilostnění a navádění ke křivopřísežnictví. V dubnu dostali prokurátoři z Deana informace o nultém Watergate - losangeleském prezidentském vloupání (3. září 1971) k psychiatrovi politického analytika Daniela Ellsberga (viz kapitola 7 Ellsbergate) a o dalších ilegálních operacích prezidentových mužů.

Havlovsko-cimrmanovské finále: když se Magruder doslechl, že Dean začal mluvit (a ten, jak už víme, se rozpovídal proto, že si myslel, že zpívá naopak Magruder), čtyři dny o tom přemýšlel - a pak spustil taky a potvrdil, co vyšetřovatelům a žalobcům řekl Dean.

Komplexní obraz plánování, provedení a krytí Watergate pak složila Ervinova komise před televizními kamerami. Zpod hladiny politického krytí se tak watergateská obluda vynořovala během stovek hodin svědectví, která z obžalovaných vytáhli vyšetřovatelé a prokurátoři při obchodech s výší trestů. Svědectví se pak veřejně ověřovala křížovými výslechy, které vedli členové Ervinovy komise.


A jak to bylo s pátráním novinářů

Při odhalování krytí byli novináři schopní nanejvýš využívat úniků z výslechů svědků několik dní před tím, než je odvysílala televize (viz výše), jak napsal už v roce 1974 Edward Jay Epstein. Fungovalo to podobně, jako když žalobci lámali Deana. Mluvit začal proto, že si myslel, že už mluví i jeho komplicové. Podobně falešný dojem měli čtenáři novin, kterým před očima defilovala exkluzivní odhalení investigativních novinářů. Informace, které řekněme minulý měsíc získali vyšetřovatelé a prokurátoři od watergateských spiklenců, se dejme tomu příští měsíc měly zveřejnit před soudem. Investigativní novináři si je ale mezitím vyzvedli od vyšetřovatelů a žalobců a zveřejnili je jako svá odhalení, takže diváci televizních představení pak měli oprávněný pocit, že to, co sledují, už přece znají od novinářů, kteří na to přišli sami už dávno (autor absurdního divadla by to nenapsal lépe.)

Vyhráli ale svým perverzním způsobem všichni. Šlo o kauzu s nejvyšším stupněm řešení (jak praví klasik), v níž podezřelým byl i prezident, a proto nebylo od věci využít médií. Ta pro vyšetřovatele a žalobce (ať už byli - jako hooverovci z FBI - s Nixonem vyloženě ve válce, anebo se jen báli prezidentova hněvu) představovala útočnou radlici i obranný štít zároveň. Všechny kroky, které vyšetřovatelé a žalobci podnikli, byly poté, co je přes novináře dostali ven, chráněnější, než kdyby se s watergateskými výbušninami do poslední chvíle schovávali v kancelářích. Když už to bylo v novinách, bylo pozdě na mafiánsky diskrétní otcovské domlouvání ve zšeřelé místnosti s větrákem.

Nejsamostatnější Woodwardovou a Bernsteinovou prací bylo podle Epsteina stopování právníka Donalda Segrettiho, který poškozoval demokraty při primárkách (viz kapitola 11 Don Segretti: Což takhle dát si špionáž?). Slídění za Segrettim dominuje nejrozsáhlejším částem jejich knihy a řadě zpráv v Postu. Zdroje poskytly Bernsteinovi a Woodwardovi zprávy FBI s přepisy výslechů, telefonátů a se záznamy o kreditních kartách, které sledovaly Segrettiho stopu. Z nich zjistili, kolik lidí se Segretti pokusil najmout na špinavé triky. Reportéři předpokládali, že to všechno bylo integrální součástí Watergate a napsali, že „jedenáct watergateských odposlouchávacích incidentů vycházelo z masivní kampaně politické špionáže a sabotáže. Tyto akce byly podle informací ze svazků FBI a ministerstva spravedlnosti zaměřeny proti všem hlavním prezidentským kandidátům Demokratické strany.“ Tvrdili také, že existovalo padesát dalších agentů jako Segretti, kteří dostávali informace z operací watergateského typu.

Podle Epsteina to byla objížďka, ne-li falešná stopa, na kterou Woodwarda s Bernsteinem svedly zdroje. Dalších padesát Segrettiů se nikdy nenašlo - v tom měl Epstein pravdu - a navíc Segrettiho akce podle něj ani nebyly součástí Watergate. Tuto námitku ale přeskočme, protože s odstupem času a z perspektivy zpoza oceánu je jedno, kudy na milimetr přesně vede čára ohraničující Watergate. Poselství příběhu nixonovského útoku na demokracii se odvozuje od veškerého svinstva, kterým si prezident a jeho muži v politice pomáhali: takže thriller, který - striktně vzato - začíná vloupáním 17. června 1972 a končí prezidentovou rezignací 9. srpna 1974, lze zařadit do širšího rámce, kam se (při maximálním poloměru) vejde i Nixonovo zacházení s vietnamskou válkou a mírovým hnutím, šikana Johna Lennona (viz kapitola 6 Nebezpečné známosti Johna Lennona) a radikální levice obecně, tažení proti drogám (rozšířený trik, jak se lidem prokopávat do soukromí: je-li vyrážení dveří a prohledávání bytů součástí protidrogové války - který spořádaný občan bude proti?), boj s politickou konkurencí včetně Segrettiho kampaně a v nejširším smyslu Nixonovy totalitní choutky en bloc.


Co z toho plyne

Zatímco novinář James Mann v analýze Deep Throat: An Institutional Analysis (The Atlantic, květen 1992) popisuje, jak přišel na to, že nejsilnější motivaci jít do války s Nixonem mělo FBI a proč si myslí, že nejpravděpodobnějším Deep Throatem je Mark Felt, o tom, jak přesně vypátrali informace, klíčové pro rozkrytí aféry Watergate Woodward s Bernsteinem, nevíme nic (viz výše - Jay Edward Epstein: Něco tu nehraje). Pochopitelně: jsou-li páteří článků informace, které za zavřenými dveřmi poskytli prezidentovi muži vyšetřovatelům a žalobcům, jak je mohli investigativní novináři nezávisle vypátrat? Získat je mohli jedině tak, že jim je vyšetřovatelé, kteří tím sledovali vlastní zájmy, předali. A co o takové metodě pátrání může pak investigativní žurnalista vyprávět divákům/čtenářům? Nechce-li se rovnou přiznat (a to nechce:)), pak nejjednodušším, a proto nejfrekventovanějším řešením je předhodit divákovi/čtenáři finální, hotovou informaci a pokud jde o to, jak na ni novinář přišel - mlčet a tvářit se záhadně, jako by řídil Mossad. Zkrátka: reálně princeznu neveřejně osvobodí skryté zdroje, zatímco veřejně se jako zachránce představí investigativní novinář a princeznu si vezme (viz Smoljak - Cimrman - Svěrák: Dlouhý, Široký a Krátkozraký).

A přesně v tomto režimu pohádka, kterou známe hlavně z filmu Alana Pakuly Všichni prezidentovi muži (All the President's Men, 1976), vypráví, jak dva hobiti, aniž by použili cokoli nečestného a nesportovního, sami přemůžou říši zla a prsten moci donesou až do chrámu demokracie, protože jedině tam nebude zneužit. K tomu jim žehná moudrá vydavatelka a ostře otcovský šéfredaktor, prezident Nixon se promění v havrana, kladné postavy se usmívají, záporné šklebí a hudba hraje. Tahle báchorka o dvou mladých reportérech, kteří svou brilantní žurnalistikou rozbili a rozkryli watergateské spiknutí, je směšná, neudržitelná a obor seriózní investigativní žurnalistiky spíš poškodila - zkazila mu měřítka. Ještě dnes se mladí novináři rozhlížejí kolem hotelů a kongresových center, jestli to tam nevypadá na vloupání století, jehož stopa by vedla k prezidentovi (kdo nesundal alespoň jednoho, není novinář:)). Protože právě tohle se nesmyslně a manipulativně ustavilo jako etalon investigativní žurnalistiky kategorie 1A:). Opak je pravdou: jakmile je reportáž přímo postavená na únicích informací, které mohou získat jedině policisté, státní zástupci, soudci, agenti tajných služeb, finanční a jiní úředníci (sledování, odposlechy, prolamování bankovního tajemství, výslechy pod přísahou) - nemá to s investigativní žurnalistikou společného nic (je to něčí zájmová hra, v jejímž rámci to využitý novinář dostal na klíč). Skutečná pátrací žurnalistická práce je naopak postavená na informacích, které může zjistit i civil, jakým je novinář (a kromě nich pak může - je-li to nutné - obsahovat například i data ze spisů, o kterých novinář ví, že existují a dokáže se k nim dostat, aniž by porušil zákon). To je poctivá práce se skutečnými riziky, která slouží ke cti oboru. Ovšem - samozřejmě - prakticky nikdy není efektní tak, jako když novinář zveřejňuje výsledky pátrání profesionálů se speciálními pravomocemi.

Nicméně i taková spolupráce dodavatelů informací a žurnalistů zajisté může být regulérní a pozitivní. Pokud neslouží svinstvu (například křivá obvinění na základě podvržených důkazů v rámci politických válek uvnitř policie a/nebo justice, kdy novináři fungují jako hlásné trouby ničivých lží) a neprovází ji korupce, a pokud se díky ní naopak v nepochybném veřejném zájmu dostávají na světlo informace například právě o tom, jak politici watergatesky zneužívají úřadů, pak se tu žurnalistika propůjčuje k něčemu, co demokracii nepodkopává, ale chrání. A tím, že novináři takové informace zveřejňují pod svými jmény, nepodvádějí, ale chrání skryté zdroje, které by si to dovolit nemohly. Ale opět: nedá se tomu říkat investigativní žurnalistika, neboť jde o výsledky pátrání někoho jiného než žurnalistů, kteří je pouze zveřejňují.

Nixonovci byli vyslanci zla a zveřejnění informací o tom plus pád prezidentových mužů byly ve veřejném zájmu - o tom lze sotva pochybovat. Ovšem ti, kteří stáli proti nim ve strategickém stínu a krmili novináře, byli nixonovcům, bohužel, nebezpečně podobní (viz kapitola 5 Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?). Takže odkrytí a rozbití watergateského spiknutí nebylo ani tak vítězstvím dobra nad zlem a triumfem mediální kontroly institucí státu ve veřejném zájmu, nýbrž spíš střetem dvou tvrdých mocenských klik s využitím médií. Hrdinská historka o investigativních novinářích jen umožňuje uložit Watergate na mnohem (zejména eticky) důstojnější a atraktivnější místo v knihovně moderní historie, než kde by se aféra bývala ocitla, kdybychom od začátku měli klíče ke skutečné roli hooverovského křídla v FBI a médií v tomto příběhu.

12

Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:

Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu

Carl Bernstein
Carl Bernstein