K výročím dvou zajímavých osobností

Když jsem zde před týdnem zmínil výročí Karla Havlíčka, ozvaly se hlasy, proč se zabývám událostmi starými více než 150 let, když aktuální letní skandály nabízejí každý den celé stránky tiskovin a hodiny času elektronických médií. Byl bych tedy asi více chválen, kdybych i v těchto svých zamyšleních přicházel s nějakou svou troškou do mlýna o středomořských eskapádách českých politiků s různými šejdíři, než když se podívám do biografického kalendáře a připomenu i dnes raději dvě osobnosti, jejichž životní data připadají na den před a na den za dnešním pátkem. Ale proč tak neučinit, když to byly osobnosti velmi zajímavé, jimž hrozí mnohem spíše zapomenutí než třeba Oldřichu Novému, jehož výročí byla v minulém týdne věnována dost značná pozornost.

Tentokrát jde tedy o dva významné muže české kultury, daty narození vzdálené od sebe jen o dva roky. Jejich příjmení znějí německy a jejich životní cesty je poněkud nepřirozeně přivedly i do KSČ. Oni však její bezduchou ideologii nikdy plně nepřijali a snažili se každý ve svém oboru přinést této zemi ledacos dobrého a zanechat po sobě i pozoruhodný literární či umělecký odkaz. 

Jde o Adolfa Hoffmeistera a Václava Holzknechta. Ten první se narodil 15. srpna 1902 a proslul jako malíř, spisovatel a bohužel také jako komunistický diplomat. A narodil se, jak říkají Angličané, se stříbrnou lžičkou v ústech, to znamená do bohaté advokátské rodiny. Nedaleko jeho bydliště v pražské Spálené ulici byla známá Křemencárna, tedy slavné gymnázium, kde se potkal s mnoha svými později významnými vrstevníky. Pak vystudoval právnickou fakultu a stal se sám advokátem. Nechce se věřit, že by se byl této praxi za první republiky plně věnoval, protože jeho jméno nacházíme v té době všude: ve spolku Devětsil, v Osvobozeném divadle, u E.F.Buriana a ve většině kulturních časopisů. Zazobanou pražskou buržoazii, k níž celým svým původem patřil, udivil svým příklonem k salonnímu komunismu i obdivnými knihami za své cesty do Sovětského svazu roku 1931. 

Měsíc po německé okupaci v roce 1939 emigroval a přes francouzské vězení a běženecké tábory, přes Maroko, Portugalsko a Kubu se dostal do Spojených států, kde se nakonec stal šéfem českého vysílání Hlasu Ameriky. Po návratu domů se stal jedním z odborových přednostů Kopeckého ministerstva informací a po úplném převzetí moci komunisty působil několik let jako československý velvyslanec v Paříži. Jeho knihy jsou na jedné straně jedinečnou galérií postav a reportáží z cest, na druhé straně i smutným svědectvím, jakými verbálními neupřímnostmi musela být všechna tato privilegia vykupována. Právě život Hoffmeistrův přímo volá po zevrubné politické, umělecké i psychologické analýze, která by mohla být i cenným příspěvkem k historii českých komunistických intelektuálů. 

Méně dobrovolná a méně výrazná byla politická angažovanost dr. Václava Holzknechta, který zemřel 13. srpna 1988, tedy včera před jednadvaceti lety. Kromě nepřeberné a velmi záslužné činnosti hudebně umělecké, organizační a publicistické musíme zdůraznit jeho rozhodující podíl na vzniku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Zcela zásadní význam však mělo jeho téměř třicetileté působení ve funkci ředitele pražské konzervatoře. Přijmout toto místo v roce 1942, nejhorším z celé nacistické okupace, to byl vpravdě hrdinský čin. Holzknecht se nezpronevěřil svému národu a jeho hudbě ani jediným slovem nebo skutkem a převedl konzervatoř bez úhony do časů poválečných. Stejně nesnadná pak ovšem byla léta padesátá. Vědělo se, že i Holzknecht vstoupil do komunistické strany, ale v tomto případě skutečně věřím, že to neučinil z prospěchářství, nýbrž z pocitu zodpovědnosti. Nikdy jsem z jeho úst neslyšel jediné slovo, jímž by se ke komunistické ideologii, neřku-li praxi, přihlásil. Stal se jedním z velkých mužů naší kultury, za něhož se od jeho smrti zatím nenašla rovnocenná náhrada, a to především ve schopnosti přesvědčit i široké vrstvy o tom, že hudba není hlučný prostředek bezduché zábavy ani zvuková kulisa k jiným žánrům, ale svébytná umělecká hodnota, bez jejíhož vnímání a poznání je moderní člověk ochuzen stejně, jako kdyby nikdy nepřišel do lesa a nezažil tu zvláštní vůni a atmosféru, kterou lze najít jenom tam a nikde jinde. 

Mluvil jsem s Václavem Holzknechtem mnohokrát, ale nikdy nezapomenu na jednu čtyřhodinovou společnou jízdu autem. Kladl mi nesčetné dotazy na některé záležitosti tehdejšího hudebního života, které už sám nestačil dopodrobna sledovat. Uvědomil jsem si, že získávání nových informací je pro něj stejně důležité jako jejich rozdávání. V tom se mi stal trvalým návodem k pěstování duševní hygieny člověka pokročilého věku a každý den si tento jeho velký vzor připomínám.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Adolf Hoffmeister
Adolf Hoffmeister
Více fotek
  • Adolf Hoffmeister autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1043/104300.jpg
  • Pamětní deska Václava Holzknechta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/359/35871.jpg