Hodně se po nástupu Baracka Obamy do čela USA mluví o „nové tváři“ Ruska. Je to dáno ani ne tak nějakou konkrétní změnou v politice Ruska, jako spíše abstraktním přitakáním „obamovsky“ naivnímu pohledu na ruské snahy o návrat do ztracených pozic. Zdaleka ne všichni středo a východoevropané však mohou Obamovu velkorysému „resetu“ přihlížet bez obav. V ruských představách je totiž takový comeback spojen s vytrvalým pronikáním do politického a ekonomického života někdejších sovětských satelitů.
Gruzie ukázala „novou tvář“ Ruska
A Evropané dobře vědí, že se sovětským působením na západ od Moskvy neexistují jiné zkušenosti než špatné. Na tristní zážitky ze sovětských ozbrojených zásahů (vojenské akce v NDR, Maďarsku, Polsku a Československu) přímo čítankově navázal loňský ruský vpád na svrchované území Gruzie. Včera to byl rok, kdy Rusové po pětidenní agresi uzavřeli dohodu o příměří, přičemž jen stahování vojsk z okupovaných území jim trvalo o více jak měsíc déle než určovala dohoda. Také odtržení dvou gruzínských provincií (20 % území Gruzie) a jejich podřízení Kremlu (kryté loutkovými prezidenty) věrně kopíruje staré sovětské praktiky. Ruské plnění této dohody si v ničem nezadá se sovětským plněním jiných dohod. Když Ferdinand Peroutka senior v r. 1955 (kdy se sovětské impérium prostíralo od Berlína po Vladivostok) na Rádiu Svobodná Evropa rekapituloval ruské plnění jaltské dohody, řekl: „Počítáme smlouvy, které Rusko uzavřelo a pak porušilo za posledních patnáct let: je jich dvacet osm. Na Západě i uvnitř naší země platí jediné poučení: nevěřte jim.“
Dnes ovšem někteří novináři, občas nějaký politolog a dokonce i jeden filozof šíří o současném Rusku v českých médiích chlácholivé úvahy. Jejich mottem je poučka, že Rusko již dávno není komunistický, ale demokratický stát. Je jistě pravda, že Rusko po r. 1990 uložilo komunistické symboly do archivu, že Vladimir Putin a Dmitrij Medveděv se slovu komunismus vyhýbají jako čert kříži. Zároveň se však v Rusku za jejich vlády rozmáhají atributy starých komunistických pořádků. Namátkou: likvidace velkých soukromopodnikatelských aktivit zvláště v surovinovém průmyslu, jejich soustřeďování v rukou státu, včetně kriminalizace jejich vlastníků. Monopolizace moci podporou a vytvářením státem preferovaných masových institucí, plně poplatných vládnoucí elitě. Administrativní omezování svobody slova a vlivu opozičních sil zastrašováním médií vedoucímu až k vraždám novinářů. A konečně zřetelný trend k obnovení ekonomické a politické závislosti bývalých satelitních států na Moskvě, sledující rozvolnění (a rozvrácení) svazků EU a NATO, do nichž se Rusko střeží vstoupit, protože by ztratilo pocit nadřazenosti a muselo se podrobit demokratickému rozhodování o věcech, o nichž chce rozhodovat samo z pozice velmoci. Nic nového pod sluncem, stejně postupoval Stalin za druhé světové války proti připravované čsl. – polské federaci, až se mu ji (s využitím nátlaku čsl. komunistů v Moskvě na londýnskou exilovou vládu) podařilo udusit v zárodku.
Kdo nechce vidět, nevidí, a kdo se nepoučí z historie, je odsouzen k tomu, aby ji opakoval. Když se ale blíže podíváme, kdo ignoruje historii a zlehčuje obavy z Ruska (zejména prezidentů a význačných osobností střední a východní Evropy), vypadá to spíše na záměr nežli na nedbalost či zapomnětlivost. Znovu se podrobit ruské hegemonii mohou chtít tři zneuznané kategorie: ona dříve posluhující desetina, jež se za sovětského řízení našich věcí měla lépe než zbylých devět desetin populace, dále ta část jednoduchých politiků, kteří si od spojenectví s Ruskem slibují získání nebo upevnění vlastní moci a konečně programoví antiamerikanisté a antikapitalisté, kteří věří, že všechno zlo pochází od amerických ďáblů a závidí každému soukromému ševci. Tyto tři skupiny se sdružují v podobně orientovaných médiích, jako jsou Právo, Haló noviny, či Britské listy. Někdy v těchto médiích publikují i autoři, kteří se nepovažují za kmenové příslušníky některé z uvedených skupin, ovšem sympatie k Rusku a antipatie k USA si neumí odpustit.
Jen jeden – zdánlivě odtažitý – příklad za všechny. Filozof a sociolog Václav Bělohradský, známý to relativista, dříve ekologicky orientovaný liberál, nyní jakýsi prorok nové levice, v Právu zveřejnil svou stať „Proč nejsem antikomunistou“. Parafrázuje Karla Čapka (který kdysi řekl, že není komunistou, jelikož „je na straně chudých“) a tvrdí, že on – Bělohradský – není antikomunistou, protože „je na straně bohatých“. A jen tak jakoby mimochodem nadhazuje, že „dvě třetiny současné demokracie jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx“. Když tuto Bělohradského větu v podstatě pouze opakoval šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr ve svém úvodníku „Být antikomunistou je normální“, pan Bělohradský se rozčílil a nazval to „brutálním zkreslováním textu a neetickým imperativem“. Vyčetl Šafrovi i jeho příklad ideje koncentráku jako „od začátku až do konce zvrhlého projektu“ a vytasil se s ideou sovětského koncentráku, který nebyl vyhlazovací, ale „budovatelský“, v němž, pravda, byly lidské zdroje využívány „až k smrti vysílením“. „Miliony mrtvých, které komunismus připravil o život“ jsou podle Bělohradského „rituální součástí brutalizovaného veřejného diskurzu“, zatímco „největším vražděním v našich dějinách bylo šíření křesťanství“. Přímo unikátní perlou Bělohradského filosofování pak je závěr, že antikomunismus „ve skutečnosti je pokračováním komunismu jinými prostředky“.
Pochopit, jak negace něčeho může být pokračováním téhož, lze bez Bělohradského intuice opravdu těžko. Avšak o „pokračování komunismu jinými prostředky“ neboli o „nové tváři“ Ruska výmluvně svědčí právě případ Gruzie. Ruský prezident Medveděv to o víkendu potvrdil slovy: „Politická mapa byla nově narýsována“; Moskva uznala nezávislost odtržených provincií „jednou provždy“.
Aby nevznikl omyl, autor těchto řádků není zapřisáhlým nepřítelem všech Rusů a celého Ruska. Obdivuje mj. ruské klasiky, zejména dušezpytné romány Dostojevského. Jenže ruský celek se neřídí svými duchovními velikány, ale hesly takových zjevů, jako byl V. I. Lenin. Ten ve svém tunelu komunistické revoluce pokládal Dostojevského Běsy nikoliv za jasnovidnou kritiku komunismu nýbrž bakuninovského anarchismu.
- Ruské jednotky v Gruzii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/374/37311.jpg
- Dmitrij Medveděv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/970/96996.jpg
- Václav Bělohradský autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/695/69497.jpg