Svět podle Zdeňka Velíška (149)

Uprostřed léta se v evropské i světové politice většinou nic moc neděje. Letos se ale možná víc než některá minulá léta dá tušit, že, jakmile skončí doba politických prázdnin, leccos se dít bude. Koho to zajímá, může už v létě přemýšlet, kam se ještě letos svět pohne. (A my s ním). Ti co mají politiku, zejména zahraniční či přímo globální, v popisu práce, o tom přemýšlet musejí. Ale mimochodem - přemýšlejí opravdu všichni, kdo k věcem zásadního významu budou hned po své dovolené muset mít hotové stanovisko? Nejsou „celozávodní dovolené“ pro strukturu jako je EU trochu riskantní záležitostí?

V globální politice není na letní přestávku nárok!

To mě napadlo, když jsem se například dočetl o Medveděvově výhružném internetovém poselství ukrajinskému prezidentu Juščenkovi, které mimo mnoha jiných invektiv obsahuje i protest proti tomu, že „Ukrajina každodenně brání v aktivitách ruské černomořské flotile operující ze základny v ukrajinském Sevastopolu“, a když jsem si to dal dohromady se zprávou, že Medveděv zároveň předkládá Dumě návrh na zákon o zásazích ruských ozbrojených sil v zahraničí. Dělá to chytře uprostřed léta, kdy může počítat s tím, že pozornost evropských vlád a jejich společné struktury EU je utlumená, a i kdyby nebyla, že jejich „zasloužená“ letní dovolená jim poslouží jako vhodná záminka k tomu, aby na problematické kroky ruského prezidenta, se kterým chtějí v nejbližší době dojednat „strategické partnerství“, nereagovali. 

Podobně pádným důvodem k okamžité mobilizaci politických kapacit nejen Evropy, ale západního světa, je vážné postavení, ve kterém se v Afghánistánu ocitají jednotky ISAF (tedy také, ne-li především, jednotky členských zemí NATO) a celá strategická koncepce vojensko-civilní intervence Západu v této zemi. I v této záležitosti se letní přestávka vymstí. 

Méně průkazné a naléhavé se možná bude zdát mé bití na poplach kvůli „letnímu spánku“ evropské politiky, když se teď rozepíšu o tom, že u odhadů růstu HDP se ve dvou rozhodujících evropských ekonomikách, německé a francouzské, objevila znaménka plus. Zatím sice v minusové rovině, tedy pod nulovým růstem, ale i to je expertům dobrým důvodem k prognózám brzkého konce světové hospodářské recese. Jsou toho plné noviny, protože i ve Spojených státech se vyskytly optimistické předpovědi. Na finanční krizi, která recesi vyvolala, už si pomalu nikdo ani nevzpomene. A když, tak hlavně kvůli faktu, že už se zase v bankovním světě objevily bezostyšně vysoké „bonusy“, tj. v terminologii poněkud „staročeské“, ale u nás srozumitelnější, „prémie“. A to i tam, kde k záchraně bank bylo nutné sáhnout k podporám ze státních pokladen, tedy z peněz daňových poplatníků. Jestliže se skutečně blýská na lepší časy, pak by se místo návratu ke starým praktikám měla hodně rychle připravovat nová „pravidla hry“, aby to, co přijde, byly opravdu lepší  časy. To přece byl závěr jak washingtonské, tak potom i londýnské schůzky G-20! 

Ale ani političtí lídři, ani ekonomičtí bossové dodnes nevybředli z rozpaků a z názorových rozporů příliš dlouho trvající debaty nejen o tom, co se určitě musí zařídit, aby se v bankovním světě už neviditelnou rukou trhu  netrhalo zakázané ovoce, ale stále ještě i o tom, co bylo či nebylo v oblasti financí správné udělat na záchranu ekonomik, když se neviditelná ruka trhu také stala nevidomou rukou a ke kormidlu musel přiložit ruku stát. K této problematice moc doporučuji článek Paula Krugmana, posledního nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který přetiskly Hospodářské noviny 13.8.2009.  Obhajuje v něm rozpočtové schodky, které vlády nadělaly svými podporami klíčových odvětví ekonomik za účelem zažehnání jejich kolapsu. „Rozpočtové schodky, které jsou v normální době špatné, slouží v současných podmínkách ku prospěchu věci“, říká Krugman. 

Rozpočtové schodky a  náš vstup do eurozóny 

A tady se dostávám k něčemu, co možná přesahuje mé teoretické vybavení. Obavy z blamáže ale bezostyšně zapudím příslovím „líná huba, holé neštěstí“ a troufnu si teoretizovat: Kancléřka Merkelová přiznává, že rozpočtový deficit, který prohlubovala svými „záchrannými balíčky“, se nevrátí pod tříprocentní hranici stanovenou pro země eurozóny paktem stability a růstu (tedy maastrichtskými kriterii) dřív než v letech 2013 nebo 2014. Těmi balíčky ovšem dokázala zabránit v německé ekonomice nejhoršímu a otočit růstovou křivku z propadu do stoupání.  Ve Francii je rozpočtový deficit pětiprocentní a Sarkozy se nikdy netajil tím, že hranici 3 % HDP nepovažuje v kritické době ani za závaznou ani za rozumnou. Také jiné státy eurozóny jsou dnes se svým rozpočtovým deficitem dost hluboko pod tříprocentní hranicí. Ta tedy je, jak se zdá, závazná už jenom pro kandidáty na vstup do eurozóny!  V této souvislosti si vzpomínám, že už v hluboké finanční krizi a počínající ekonomické recesi navrhoval šéf Evropské komise Barroso usnadnit boj s krizí revizí tohoto maastrichtského kriteria. Za českého předsednictví, které bylo energicky proti, stejně jako bylo proti záchranným balíčkům a státním zásahům do vývoje krize, Barrosův „nápad“ padl. Řešily se ostatně akutnější věci. 

Když ale teď čtu (v MfD ze 17.srpna), že obří dluh Česka znemožňuje podle ministra financí Janoty přijmout euro dříve než v r. 2016, nemohu se ubránit dojmu, že zásada respektování maximálně tříprocentního rozpočtového deficitu je pro kandidáty na vstup do  eurozóny i v nejhlubší krizi železným zákonem, zatímco pro členy eurozóny, minimálně pro některé, něčím, co je ani náhodou neprobouzí z příjemného snu o brzkém zažehnání krize. 

Myslím, že i tahle nesrovnalost by opodstatňovala poněkud méně rigorózní dodržování letní přestávky na evropské politické scéně. Stálo by za to přemýšlet o jejím odstranění hned, bez prodlení. Prohlubuje totiž propast mezi starými a novými členy Unie přesto, že jednou z hlavních zásad ekonomické politiky Unie  je (kvůli společnému trhu)  nivelizace mezi ekonomikami členských států. Bez ní nedosáhne EU svého účelu ani na poli ekonomiky, natož pak v rovině politické! 

Co se způsobu odstranění té nespravedlivé nesrovnalosti týká, byl bych rozhodně pro to, aby jeho cílem a důsledkem byl prospěch kandidátů na vstup do eurozóny, nikoli potrestání provinilců. Čert teď v krizi vem hříchy těch, co v eurozóně už jsou, pokud nám řešení tohoto současného rozporu pomůže dřív k euru. Podle mne je neoddiskutovatelné, že společná měna byla jedním z nástrojů, který v nejhorších momentech krize země eurozóny „podržel“.

Dmitrij Medveděv
Dmitrij Medveděv
Více fotek
  • Dmitrij Medveděv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/970/96996.jpg
  • Paul Krugman autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1037/103663.jpg
  • Eduard Janota autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1050/104988.jpg