Edvard Beneš jako badatelský oříšek

Když 3. září před sedmdesáti lety Francie s Anglií vyhlásily válku nacistickému Německu, přijal to dr. Edvard Beneš asi s velkým zadostiučiněním, protože od mnichovských událostí ze září 1938 předpovídal, že nejdéle za rok vypukne druhá světová válka, do níž nakonec bude zatažen i Sovětský svaz. Beneš se nedal v této své vizi mýlit ani sovětsko-německým paktem o neútočení ze srpna 1939 a nutno říci, že jeho předpověď se přesně vyplnila. Není divu, že v temném mezidobí uplynulého roku myslel hlavně na to, jak naši věc uvést opět do mezinárodního dění. Přitom nezapomínal ani na svou osobní pozici v možnostech, které se mu vypuknutím války otevíraly. Tomu ostatně nasvědčuje i drobný detail, jak Beneš sám sebe tituloval ve dvou dopisech poslaných stejným adresátům – Daladierovi, Chamberlainovi a Rooseveltovi. Ten první byl datován 15. března 1939 a Beneš v něm protestoval proti rozbití Československa, čímž byly porušeny i Hitlerovy záruky z mnichovské dohody. Druhý dopis – právě ze 3. září 1939 – manifestoval připravenost čelného představitele předmnichovského Československa stát na straně západních demokracií v boji proti nacismu. Drobný detail odlišnosti tkvěl v Benešově podpisu. V prvním dopisu ke svému jménu připojil slova „bývalý prezident Československé republiky“, kdežto u druhého jedno slůvko pozměnil na „druhý prezident“. Tím chtěl asi naznačit, že jeho funkce nebyla přerušena a on se takto může postavit do čela exilové organizace založené na ideji právní kontinuity první republiky bez ohledu na existenci a následky mnichovské dohody včetně Benešovy vlastní abdikace ze začátku října 1938.

Víme, že to všechno pak bylo velmi složité a z hlediska ústavního práva některé věci kolem období platnosti Benešova prezidentského mandátu nejsou dodnes věrohodně vyřešeny. Zůstávají však i mnohé nejasnosti v jeho čistě osobních záležitostech, které ovšem u tohoto bytostného státníka měly vždy nějaké politické konotace.

Tak především nikdo nemohl tušit, že za devět let na den přesně od onoho formálního začátku války tento klíčový muž naší novodobé historie zemře a že během těch devíti let zažije jak chvíle osobního triumfu včetně znovuzvolení prezidentem, tak i druhou abdikaci po potupné vnitropolitické kapitulaci před komunistickou totalitou, což si nikterak nezadalo s kapitulací mezinárodní o deset let dříve před totalitou nacistickou.

Přestože už u nás vyšlo několik knih, které se snaží rozporuplnost Benešovy politiky a povahy nahlížet se značnou objektivitou, stále zde ještě převažují pohledy zabarvené silně emocionálně buď s vyhraněnými sympatiemi, nebo antipatiemi vůči tomuto nešťastnému muži. To se v těchto dnech znovu projevuje v souvislosti s postavením Benešova pomníku v Brně, který má být kopií stejného monumentu před pražským Černínským palácem, k jehož odhalení před časem přišli i dosud působící čelní čeští politici.

Ponechme pro dnešek stranou problematiku celé Benešovy politické kariéry a pokusme se upozornit na některá sice historicky prokázaná fakta, o nichž se přesto téměř vůbec nemluví. Například o tom, že ještě dříve než se po první válce mohli vrátit do vlasti, dva z původních tří členů zahraniční vlády Beneš a Štefánik se spolu definitivně rozešli a nechtěli už navzájem promluvit ani jediné slovo. Štefánik pak brzy po této rozepři zahynul. V té době byl v Paříži Benešovým vojenským atašé Zdeněk Fierlinger, muž, který má u nás dodnes velmi špatnou pověst. Vztah těchto dvou politiků byl dlouho neobyčejně důvěrný, až po válce se muselo stát něco, co v Benešovi vyvolalo takový odpor, že po únorových událostech mluvil s profesorem Václavem Černým v tom smyslu, že Fierlingera je nutné pověsit na nejbližší strom a roztrhat jako hada. Nikdo zatím nevysvětlil, co Beneše vedlo k tak prudké změně úsudku. Pátrat by se po tom dalo, třeba i u Madeleine Albrightové, která napsala v Americe o Fierlingerovi svou diplomovou práci.

A mohli bychom pokračovat i o tom, zdali skutečně Benešovo chování v únoru 1948 bylo převážně způsobeno jeho zdravotním stavem, když dva jemu blízcí lidé – Eduard Táborský a Jaromír Smutný – to velmi zpochybňují. Anebo jak to přesně bylo s chystanou Benešovou třetí emigrací, k níž prý on sám dal souhlas v posledních dnech svého života. Odmítl sice letecký únos, ale velmi rád by se býval dostal do Švýcarska jakoby na léčení, kdy by se však mohl postavit v čelo protikomunistického odboje. Všechny tyto přípravy však zmařila smrt, která nastala 3. září 1948.

Zkrátka, dost námětů pro ty badatele, kteří stále dávají přednost zkoumání činů málo významných kolaborantů obou totalit před složitými osudy osobností, které naše dějiny skutečně vytvářely.

Edvard Beneš
Edvard Beneš
Více fotek
  • Edvard Beneš zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/803/80251.jpg
  • Busta Edvarda Beneše autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/892/89196.jpg
  • Edvard Beneš autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/702/70162.jpg