Kapitola 19 - Gestapácká mentalita, masakr sobotní noci a kauza Pauza

16. července 1973 se vyšetřování Watergate definitivně láme: "Prezident v Bílém domě nahrával veškeré své telefonáty a schůzky v Oválné pracovně, v místnosti, kde zasedal s ministry, ve své kanceláři v administrativní budově a na čtyřech svých soukromých telefonech, vypověděl před senátní vyšetřovací komisí Alexander Butterfield, bývalý asistent Nixonova strážce brány v Bílém domě H. R. Haldemana," píše Lawrence Meyer v Postu.

Pandořina skříňka

Teď vyšetřovatelé vědí, že existuje Pandořina skříňka plná zla (důkazů prezidentského zločinu) a budou ji chtít získat.

Butterfield řekl, že nahrávat se v Bílém domě začalo na jaře 1971 – měla se tak „zaznamenávat historie pro Nixonovu knihovnu“. Většina těch, s nimiž prezident mluvil, nevěděla, že se nahrává. O skrytém odposlechu vědělo jen tvrdé jádro Bílého domu. Další svědci uvedli, že od ledna 1973 nahrávali rozhovory i Nixonovi poradci Colson, Dean, Ehrlichman a Haldeman – také bez vědomí lidí, s nimiž hovořili. Ehrlichman nahrál telefonáty s úřadujícím ředitelem FBI Grayem a Nixonovým poradcem Deanem o usvědčujících složkách s plány watergateského spiknutí. Ty v létě 1972 zmizely z trezoru poradce Hunta v Bílém domě a Gray je pak zničil (viz kapitola 5 FBI a Watergate: Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?). Dean podle zdrojů nahrál také dlouhý lednový rozhovor s politickým sabotérem Segrettim (viz kapitola 11 Don Segretti: Což takhle dát si špionáž?). Tohoto kalifornského právníka údajně za čtyřicet tisíc dolarů najal na poškozování prezidentské kampaně demokratů další prezidentův muž Dwight Chapin (sumu uhradil Nixonův osobní právník Herbert Kalmbach).

Automaticky se nahrávaly rozhovory v Oválné pracovně, kde prezident přijímal domácí i zahraniční návštěvy. Hlasem aktivované zařízení bylo i v Nixonově kanceláři v administrativní budově. Nahrávaly se také prezidentovy schůzky ve vládní zasedačce v západním křídle a jeho telefonáty v Lincolnově salonu v obytné části Bílého domu a v pracovně víkendové chaty Aspen v Camp Davidu (Maryland). Butterfield řekl, že vždy těsně předtím, než se do chaty nastěhoval host, zařízení se přesunulo. Soustava byla připojená k zařízení, jehož sedm žárovek ukazovalo, kde přesně v Bílém domě se právě nahrává. Když Nixon vstoupil například do Oválné pracovny, rozsvítila se žárovka a současně se do pohotovostního režimu zapnulo zařízení, které pak začalo nahrávat, jakmile se ozval lidský hlas. Zařízení ve vládní zasedačce nebylo automatické – ovládalo se tlačítky uvnitř místnosti a v jedné další. Nahrávání telefonátů se spouštělo zvednutím sluchátka. Instalaci odposlechu v Bílém domě měl podle vládních zdrojů na starosti bývalý šéf tamního technického útvaru Alfred Wong. Ten také doporučil jako bezpečnostního šéfa Výboru pro znovuzvolení prezidenta agenta CIA Jamese McCorda (později odsouzeného watergateského lupiče). Provoz odposlechu zajišťovali dva agenti tajné služby (Louis Sims a Raymond Zumwalt), zaměstnaní v technickém útvaru Bílého domu.


Gestapácká mentalita

Zatímco v prvním roce se Bílému domu dařilo Watergate neutralizovat (demokrati jako oběti prezidentovy diverze se pokusili učinit aféru tématem prezidentských voleb, ale neuspěli a Nixon drtivě vyhrál), v následující sezoně 1973 se spustila lavina odhalení:

Leden Začal soud s velkými obžalovanými (Mitchell, Haldeman, Ehrlichman, Colson, Strachan, Mardian, Parkinson).

Březen McCord přiznal soudci, že on a další obžalovaní před soudem za peníze lhali, aby kryli šéfy.

Duben Provalilo se losangeleské vloupání (1971) stejného týmu, jenž se pak vloupal do Watergate (1972).

Květen Předseda senátní komise Sam Ervin zjistil, že mladý člen Nixonova štábu Tom Huston navrhl zřídit špionážní kancelář k monitorování a poškozování prezidentových politických soupeřů. Plán, byť z něj nakonec sešlo, odhalil gestapáckou mentalitu Nixonova týmu, jak to Ervin nazval.

Červenec Senátoři získávají informace o permanentním tajném odposlechu komunikace v Bílém domě

Samuel James Ervin

27. 9. 1896 – 23. 4. 1985

0Jméno nenápadného senátora ze Severní Karolíny vešlo ve známost, když se stal předsedou sedmičlenné vyšetřovací komise pro Watergate. Zběhlostí v ústavním právu a smyslem pro humor upoutal televizní publikum po celých Státech. Poprvé byl konzervativní demokrat Ervin do Senátu zvolen ve čtyřiapadesátém. Od konce šedesátých let pak jako předseda podvýboru pro ústavní práva čelil pokusům Nixonovy vlády zvýšit pravomoci federální policie a prezidentův rozpínavý protizločinecký zákon z roku 1970 označil za provozní manuál policejního státu. Po Watergate se Ervin vrátil do rodného Morgantonu v Severní Karolíně a napsal tři knihy: Celá pravda: Watergateské spiknutí (The Whole Truth: The Watergate Conspiracy), Humor venkovského právníka (Humor of a Country Lawyer) a Chránit ústavu: Životopis senátora Sama Ervina (Preserving the Constitution: The Autobiography of Senator Sam J. Ervin, Jr.). Na Watergate litoval údajně jediného: že Kongres neudělal víc pro omezení prezidentské možnosti tajit informace podle vlastního uvážení. Zemřel jako osmaosmdesátiletý ve Winston-Salemu v Severní Karolíně.

Zvláštním prokurátorem pro kauzu Watergate byl liberální profesor z Harvard Law School Archibald Cox.

Archibald Cox

17. 5. 1912 – 29. 5. 2004

První zvláštní žalobce případu měl za sebou dlouhou právnickou i politickou kariéru. Počátkem šedesátých let, za prezidenta Kennedyho, zastupoval vládu před Nejvyšším soudem, pak se vrátil jako pedagog na Harvard Law School. Když v létě 1973 vyšlo najevo, že Nixon nechával v Bílém domě nahrávat telefonické hovory i osobní konverzace, požádal Cox soud, aby prezidentovu úřadu nařídil pásky se záznamy vydat. Nixon odmítl a 20. října 1973 přikázal Coxovu představenému, ministru spravedlnosti Eliottu Richardsonovi, aby Coxe vyhodil. Richardson i jeho zástupce William Ruckleshaus raději rezignovali. Tím, kdo na prezidentův rozkaz drzého Coxe skutečně zařízl, se nakonec stal Robert Bork, který nastoupil na Richardsonovo místo. Coxův vyhazov plus Richardsonova a Ruckleshausova rezignace vstoupily do historie jako masakr sobotní noci. Po Watergate se Cox znovu vrátil na Harvard Law School, v letech 1980 až 1992 byl pak prezidentem Common Cause, skupiny lobbující za reformu financování politických kampaní. Příležitostně zastupoval případy před Nejvyšším soudem. Prezident Clinton mu v roce 2001 udělil medaili za příkladnou službu – cenu, jejíž tradici založil v roce 1969 ironií osudu právě Nixon. 29. května 2004 dvaadevadesátiletý Cox zemřel ve svém domě v Brooksville (Maine).

Cox, stejně jako šéf senátní komise, požádal Nixona o vydání záznamů rozhovorů z Bílého domu.

Prezident to odmítl. 27. července 1973 píše Post: „Když včera předseda washingtonského soudu John Sirica nařídil prezidentu Richardu Nixonovi, aby soudu vysvětlil, proč nehodlá vydat zvukové záznamy a další dokumenty k případu Watergate, rozhořela se ústavní bitva na život a na smrt.“

Nixon soudu napsal: „Požadavku obsílky se odmítám podvolit po vzoru řady předchůdců v úřadu prezidenta USA věrných postoji, že prezident nepodléhá donucovacímu procesu soudů. Nezávislost tří ramen naší moci je srdcem ústavního systému. Aby prezidenta k něčemu nutily soudy, je nepřijatelné stejně, jako kdyby soudy k něčemu nutil prezident. To ale neznamená, že veškeré prezidentovy informace musí soudům navždy zůstat nedostupné“.

Proto, jak uvedl, žalobci Coxovi dobrovolně poskytl zprávu o dvou odstavcích ze 30. března 1972 a další dokumenty (takzvané zprávy o politických záležitostech). Zpráva se týkala převedení Howarda Hunta, který se přiznal k podílu na watergateském vloupání, z Bílého domu do Výboru pro znovuzvolení prezidenta.

Nixon, odvolávající se na ústavní výsadu nositelů výkonné moci, jež měla chránit jeho interní komunikaci před zveřejněním, citoval právní názor ministra spravedlnosti Jamese Speeda z roku 1865 pro prezidenta Lincolna: „Prezident, ministři a guvernéři nemusí vydat dokumenty nebo odkrýt informace, jejichž zveřejnění by na základě jejich vlastního posouzení bylo nevhodné.“ Ústavní právník, který si nepřál být jmenován, novinářům řekl, že "ministr spravedlnosti je prezidentův právník, a proto mu poskytne takový názor, jaký si přeje, což nemá o mnoho větší hodnotu, než papír, na kterém je takový názor napsán."

Jakmile soudce Sirica Nixonův dopis přečetl, požádal jej žalobce Cox, aby podepsal příkaz nařizující prezidentovi zveřejnit, proč nevyhověl obsílce. Cox řekl, že zvláštní velká porota pro Watergate ho požádala, aby si o tento příkaz řekl, protože „jsme přesvědčeni, že materiály, o které jde, jsou důležitým důkazem v rámci vyšetřování poroty“. Namítl, že „prezidentův postoj nemá právní oporu. Princip oddělení mocí nikdy nezbavil soudy možnosti vystavovat příkazy výkonným složkám.“ Soudce žalobci vyhověl a příkaz pro prezidenta podepsal.

Mezitím právník Bílého domu předal další Nixonův dopis hlavnímu právnímu poradci senátní vyšetřovací komise (Samuelu Dashovi). Tato komise vydala dvě obsílky. Podle první má prezident vydat nahrávky pěti rozhovorů, které vedl v Oválné pracovně a v kanceláři v administrativní budově Bílého domu s bývalým právním poradcem Deanem. Ve druhé žádali komisaři o denní záznamy, plánovací diáře a další písemnosti pětadvaceti současných i bývalých spolupracovníků Bílého domu a prezidentovy kampaně. Nixon reagoval: „Nemohu souhlasit s požadavkem, abych vyšetřovacímu orgánu předal soukromé prezidentské dokumenty.“ I tentokrát se odvolal na separaci mocí a výsadu členů exekutivy. Citoval případ z roku 1953, kdy prezident Truman odmítl předstoupit před komisi Sněmovny reprezentantů a zmínil šestnáct svých předchůdců včetně Washingtona a Roosevelta, kteří se také nepodvolili obsílkám Kongresu. A pokud jde o dokumenty prezidentových spolupracovníků, uvedl Nixon, že některé možná poskytne, pokud mu komise předloží konkrétní žádosti. Ervin protestoval, že tato podmínka není čestná: „Nejsme jasnovidci. Protože jsme dokumenty dosud neviděli, a protože ani ti spolupracovníci Bílého domu, kteří jsou ochotní je identifikovat, nesmějí pořídit jejich kopie, říká tím prezident v podstatě, že nemáme šanci dokumenty získat. Domnívám se, že tento spor je naprosto zásadní, máme-li rozhodnout, zda prezident stojí nad zákonem a zda je zproštěn všech povinností a odpovědností v záležitostech, které dopadají na všechny smrtelníky této země.“


Masakr sobotní noci

Bílý dům po vleklých jednáních souhlasil, že senátorům a prokurátorovi poskytne písemné přehledy nahraných rozhovorů (ne tedy doslovné přepisy rozhovorů, jen záznamy o rozhovorech – bodové seznamy témat, která se v rozhovorech probírala). Ervin byl pro, Cox ne. 20. října nařídil Nixon ministru spravedlnosti Eliottu Richardsonovi, aby Coxe propustil. Richardson sice raději rezignoval stejně, jako jeho zástupce William Ruckleshaus, na Richardsonovu pozici ovšem nastoupil náměstek Robert Bork – a ten už s Coxovým odvoláním problém neměl. Současně byla zrušena i funkce zvláštního žalobce pro tento případ. Těmto vyhazovům se začalo říkat masakr sobotní noci a vyvolaly ve Washingtonu bouři. Začalo se mluvit o odvolání prezidenta, což Nixona donutilo jmenovat nového zvláštního prokurátora, prominentního texaského právníka Leona Jaworskiho, který byl důvěrníkem prezidenta Johnsona.


Kauza Pauza

Nixonova důvěryhodnost ovšem dostala další ránu 20. listopadu, když jeho právníci informovali federálního soudce, že na jednom z klíčových magnetofonových pásků, po nichž se sháněli vyšetřovatelé, je pauza vzniklá zřejmě záměrným vymazáním záznamu, kterou nedokázali vysvětlit. Když Nixon na tiskové konferenci prohlásil nejsem darebák, mnozí Američané už mu nevěřili.

Výmaz na pásku kryje prezidentův rozhovor s jeho poradcem číslo jedna Haldemanem. Ten ve své knize Jak se hroutí moc (The Ends of Power, 1978) vysvětluje Nixonův výrok na záznamu, že „Watergate může otevřít celou kauzu Zátoky sviní.“ Podle Haldemana byl termín Zátoka sviní (Bay of Pigs) šifrou pro operaci CIA, jejímž cílem byl atentát na Fidela Castra. CIA to neodkryla Warrenově komisi, která vyšetřovala atentát na Kennedyho, ačkoliv to mohlo odhalit případný Castrův motiv v pozadí vraždy amerického prezidenta. Právě z této informace vychází režisér Oliver Stone, když ve filmu Nixon (1995) spekuluje, že pauza mohla vzniknout přemazáním rozhovoru o krytí Kennedyho vraždy (Haldemana ve filmu hraje James Woods).

A proč Nixon jednoduše nesmazal všechno (byly to přece jeho záznamy pro nixonovskou knihovnu)? Když Alexander Butterfield před senátní vyšetřovací komisí oficiálně potvrdil existenci těchto nahrávek, léčil se Nixon právě z onemocnění průdušek. Proto horký brambor delegoval na Haldemana. A ten měl za to, že všechno by se mazat nemělo, že bude stačit, když se zlikvidují nejcitlivější pasáže, zatímco ostatní záznamy bude možné využít tak, aby Nixonovi spíš pomohly, než uškodily.


Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:

Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu

WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití
WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití
Více fotek
  • WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1028/102741.jpg
  • Samuel Ervin zdroj: www.upload.wikimedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1109/110840.jpg
  • Archibald Cox zdroj: www.spock.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1109/110848.jpg
  • Fidel Castro autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1045/104462.jpg