Epilog (dokončení)

S tím souvisí i selektivní vztah zdejších novinářů k ochraně zdrojů: například nejčtenější deník tento institut prolomil v kauze Kořistka (viz výše), kdy jsme se (bez souhlasu zdroje) dozvěděli především, kdo novinám informaci o korupční nabídce poskytl (odvedlo to pozornost od nabídky samé a od těch, co nabízeli a zdroji to na několik let zkomplikovalo život). A stejný deník v kauze Toskánsko: opět zkoumáme hlavně, kdo (a proč aneb komu to slouží) dal novinám fotky, místo toho, kdo na nich je a co to znamená (deník svůj postup obhajuje tím, že zdrojem nebyl žádný jen tak nějaký zdroj, ale bývalý šéf rozvědky). Kdo příště poskytne médiím informaci, jejíž odtajnění je ve veřejném zájmu, ale zdroj to nemůže (třeba z obav o vlastní bezpečnost) udělat jinak, než anonymně?



Jan Macháček
iHned 6. srpna 2009

Česko je jedna z mála zemí na světě, kde se málem víc novinářské pozornosti soustředí na to, jak a proč byly získány fotky a videa, jejichž pravost ani nikdo nezpochybňuje. Novináři si stěžují na špinavost kampaně, servilně přisluhují politikům a šéfům státních firem a odhalují své zdroje, čímž poškozují novinářskou profesi a její úlohu ve svobodné společnosti.


A pak jsou tu žánry, které vytěsňují a diskreditují seriózní pátrací žurnalistiku (takže se pak nelze divit divákům a čtenářům, podezíravým ke všemu, co má parametry kauzy).

(1) Hanopisy Například Reflex 43, 2008: článek Bony a klid. Hlavní textčísla - o asistentovi předsedy parlamentní strany, partajním šéfovi v Ústeckém kraji a tehdy kandidátovi pro krajské volby. Čteme tu, že byl zapleten v kdysi nelegálním prodeji valut, v prostituci, obchodu s drogami (to pak autor nechá jednoho ze respondentů zmírnit na vyjádření, že zřejmě jen užívá kokain) a ve stavech nepříčetnosti lidem vyhrožuje zabitím. Jako v bolševických hanopisech tu chybí to, co definuje seriózní žurnalistiku a komunikaci vůbec: důkazy tvrzení a vyjádření člověka, o němž článek je, případně informace, že jeho stanovisko se získat nedalo. Totéž platí o článku Královská partie (Reflex 3, 2009) o hejtmance Ústeckého kraje a jejím příteli (ze stejné strany). Text doprovází karikatura: chobotnice, jejíž velkou hlavou je vousáč, od něhož se rozbíhají chapadla - a na nich jsou další, malé hlavy (dvě z nich patří právě hejtmance a jejímu příteli). Jako hlava chobotnice je vyobrazen bývalý starosta, vydaný ze Senátu ke stíhání policii pro podezření z korupce. Z týdeníku se ale nedozvíme ani to, že existuje (vyjma neuváženě otištěného obrázku, který jeho - navíc centrální - existenci připouští). V interpretaci časopisu se sto procent zla a jeho architektury identifikuje s oposmluvními partnery tohoto exstarosty. Budí to dojem, že autor (šéfredaktor, vydavatel) má smlouvu s povolením zabíjet jen na jednu z těchto dvou stran. A bývalý starosta a senátor je, sorry, z té druhé. Nebo - Deník 23. ledna 2009: Spor o chomutovský větrný park jde k soudu. Článek o podnikateli obžalovaném ze zneužívání informací v obchodním styku. Autor cituje pasáže ze žaloby plus výrok státního zástupce, že jde o mimořádně společensky nebezpečné jednání a podnikatel je zde bez diskuse (doslova: jeho vyjádření tu není) činěn zodpovědným za zmaření skoro miliardové investice. Článek je rozdělen mezititulkem Jednal s Američany, což má čtenářem zřejmě otřást (viz Ztroskotanci a samozvanci (Rudé právo 12. ledna 1977) charakterizující signatáře Charty 77 jako „lidské a politické ztroskotance, zavilé antisocialisty, sluhy a agenty imperialismu, kontrarevolucionáře, trockisty, sionisty a renegáty“).

(2) Neautorizované výpůjčky Příklad: televizní reportéři odvedou rozsáhlou a náročnou práci, při níž museli překonávat i politicko-lobbyistický odpor proti jejímu zveřejnění, a přinesou původní materiál z nejvyšších pater tuzemské politiky a byznysu. Jiný novinář chvíli počká, pak z reportáže opíše vše, co potřebuje (několikrát se dokonce obrátí na její autory a tahá z nich rozumy, aby to opsal správně) - a zveřejní to v týdeníku jako své autorské dílo. Jeho vydavatel to pak navíc vystaví do vitríny - rubriky To nejlepší z … (titul časopisu) s upozorněním na možný trestněprávní postih každého, kdo by tuto původní práci zcizil. Autorům ukradené reportáže pak volají známí, kteří jejich televizní práci shodou okolností neviděli, ale četli článek vzniklý jejím zcizením, a naléhají, aby si určitě přečetli superpecku onoho skvělého a odvážného novináře. Jaký bývá osud zdejších mediálních krádeží? Záleží na tom, jak se k tomu postaví okradený: nechá-li si to mlčky líbit, může žít, pracovat a nechat se okrádat i dál, ozve-li se ale, může mít v branži skutečné problémy.

(3) PR podstrčeniny Redakčně snadno a rychle zpracovatelné dobře mířené PR materiály dodané zdroji v pravou chvíli (kdy je třeba někoho postrčit a někoho potopit - například při nějaké volbě). Vlivové pozadí z nich čouhá tak (kolika takových nezávislých odhalení si všimnete týdně?), že ani nemusíme vidět faktury (metafora).

(4) Inscenace Příklad: kauza Morava. Koho by před rokem 1989 napadlo, že takhle tu jednou budou média střežit demokracii? Žádné varování hlídacích psů, že je tu v ohrožení politický systém či národní bezpečnost, žádné zmizelé miliardy, žádní okradení klienti, žádná privatizační či justiční korupce, žádný trestný čin. Jen neúspěšné pokusy aktivně vyprovokovat k čemukoli (uvidíme, co se povede) pár známých tváří z politiky, až se nakonec přece jen lapí aspoň naivní hoch z Neratovic. Od novinářů si koupí a pak nabízí těmito novináři vyrobené obrázky pána ve vaně a nechá se - údajně z vyděračských pohnutek - vyfotit s kamarádkou na letišti: koho a jak tím chtěl vydírat? Pozoruhodný je rozruch, který se kolem toho podařilo rozpoutat - ten by měly studovat reklamní agentury a sekty: jak s tímhle v ruce rozdělat oheň, jenž navíc zaplane několik dní před vysíláním reportáže. Noviny jsou plné Watergate, spočívající v tom, že za pár dní něco uvidíme. Už teď ale běháme sem a tam a křičíme Kauza Morava! jako se v Leacockově knize parodií Literární poklesky křičí Modrý Edward! (vymyšlený zločinec, o jehož existenci a významu lze čtenáře přesvědčit jen těmito výkřiky), aniž by se kdokoli zeptal, o co jde. A hlavní znepokojivá souvislost: sdělovací prostředek přestává sdělovat, co se stalo, ale událost vymýšlí a režíruje. Rozdá role a se zřejmým zájmem, jak potřebuje, aby to dopadlo, o tom informuje. To je inspirační rozbuška: média se můžou přestat sjíždět na místa, kde se stala nehoda či vražda. Můžou to zorganizovat a odvysílat živě: Jsme na místě, kde se za minutu stane něco strašného. Pardon, režie mi hlásí, že to změnila - až za devadesát vteřin.



Na místě činu byl vždy první. Vraždy si totiž objednával
AP 12. srpna 2009

Brazilská policie vyšetřuje podezření, že poslanec státu Amazonas Wallace Souza si objednával vraždy, aby zvýšil sledovanost televizního pořadu, ve kterém vystupoval a horlil tam proti zločinnosti. Policie pojala podezření, když si všimla, že tato stanice byla u vražd vždy první a pořizovala na místě exkluzivní záběry. Poslanec, který je spolu se svým synem podezřelý také z pašování drog, všechna obvinění odmítá.


Insecenace vznikly na odvrácené straně mediální komercializace jako jeden z důsledků tlaku na prodejnost informace. I média, označující se za seriózní, se vzájemně konkurenčně tlačí do zveřejňování bulvárních a spekulativních informací. Spekulaci zveřejní jeden zdroj a konkurenty tím postaví před dilema - ignorovat to, než se to potvrdí (seriózní, konzervativní varianta) nebo na to skočit taky (i s rizikem, že se ukáže, že to byla pitomost)? Z komerčních důvodů upřednostňují redakce spíš druhou (neseriózní, bulvární) variantu: soudí, že divák či čtenář by neocenil pomalou serióznost média, ověřujícího informaci, ale odmítl by je (poklesem sledovanosti/čtenosti, a tedy inzerce) jako konkurenceneschopné. Nedávno se takhle na první straně celostátního deníku objevil únik z policejního spisu v závažné kauze. Vzápětí se ukázalo, že je to PR podvrh rozšířený do média, jež si to neověřilo (viz výše - PR podstrčeniny). Inscenace, kdy médium, aby zaujalo, už nejen ve spěchu používá neověřené informace, ale dokonce samo vymýšlí, režíruje a provokuje, jsou pak extrémem v kategorii těchto úletů.

(5) Klauniády Novinář se zakousne do tématu, jež je nad jeho síly (jeho rozlousknutí chce třeba policejní pravomoci). Problém nastává, když to žurnalista buď včas nepozná, anebo se rozhodne statečně bojovat místo zbaběle vzdát. A tak přináší patnáctý článek o svém pátrání: exkluzivní rozhovor s kuchařem v hotelu, kde něco pekl podezřelý politik. Novinář se ptá, zda o tom kuchař něco ví, ten říká, že ne. Žurnalista ví, že to tak asi bude - ale co s tím? Otázku tedy stále důrazněji opakuje ještě devatenáctkrát, přičemž trousí poznámky to je tedy opravdu zajímavé, že o tom nic nevíte. Čtenáře fackuje stud, novinář se ale nedá odradit: seriál pokračuje šestnáctým dílem, exkluzivním interview se zahradníkem, jenž rovněž neví nic. Po šestnácti pokračováních jsme tam, kde jsme byli na začátku. Ač téma je možná zásadní, takhle k němu čtenáři získají spíš odpor. Indikace: buď do toho jít (tedy začít obtěžovat respondenty) až tehdy, když mám data případu (z registrů, smluv či faktur) už v ruce, anebo včas vycouvat (a počkat, dokud nezbytné informace neseženu).

(6) Antická dramata Krajem kráčí jediný spravedlivý (reportér s ohnivým mečem) a nekompromisním pohledem zúžených očí propaluje ty, jež sám označuje za padouchy (pravidlem žánru je, že bez důkazů: přízemní pátrání po informacích nebývá silnou stránkou těchto antických hrdinů). Podle toho s nimi také jedná - nejde přece o nic menšího, než o nápravu světa (viz níže). Tomu odpovídají manipulativní otázky, pokládané navíc tónem, z něhož je jasné, že odsouzený nemá šanci zvrátit situaci jakoukoli odpovědí. Tyto scény investigativec prokládá patetickými promluvami o svých pocitech ze současného světa, tonoucího v morálním bahně. Je to i generační záležitost, takže je tento druh žurnalistiky na přirozeném ústupu (ač má, žel, i reprezentanty-třicátníky, kteří kážou svým ještě mladším apoštolům).

Přinejmenším civilizovaný svět ví, že investigativní žurnalistika je pro demokracii důležitá. Špatná (či ještě hůř: podvodná, zkorumpovaná) pátrací novinařina - šidítko předstírané snahy o nápravu světa - je ale horší, než žádná.


Odkaz

A kterým vzkazům Watergate stojí za to naslouchat i dnes, případně o kterých z nich se, řečeno s klasikem, bude mluvit i zítra? Ačkoli se mezi olbřímími sochami dnešních skandálů a pod zorným úhlem vzpomínkového optimismu může Watergate relativně zmenšovat: bylo to vážné ohrožení americké demokracie. Při pohledu z tehdejšího Československa se to tak ale nemohlo jevit ani v letech 1972-4: do země vtrhly tanky a lidem, kteří utíkali za svobodou, se těžce vysvětlovalo, že v Americe zuří Watergate (systémová abstrakce, jež není vidět). Ještě v osmdesátých letech mi lezlo na nervy, jak to tam John Lennon o dekádu dřív kritizoval. Týden bolševika na něj a přešlo by ho to, říkal jsem si. Je to ale relativní: komunismus nebyl ani tak přes čáru demokracie, jako civilizace. A teprve zorientujeme-li se v civilizaci, začne mít smysl rozlišovat: po roce 1989 jsem lennonovskou averzi k watergateské Americe postupně pochopil. Šlo o to, může-li demokracie přežít pošlapání ústavního principu oddělení mocí (constitutional principle of separation of powers) a rozlézání lobbyistické korupce.

Přitom Nixonova moc měla s československou normalizací dost společného. Nixon to viděl podobně jako Brežněv či Husák (v realizaci ho americká realita omezovala): policie vyšetřuje a justice soudí na politickou objednávku (v Československu je ústava přímo zavazovala zohledňovat vedoucí úlohu komunistické strany). Vydavatele, jehož noviny psaly proti němu, se snažil vydíráním donutit, aby je prodal Nixonovu obchodnímu příteli (v jazyce československé normalizace: média šíří státní propagandu a zastrašená veřejnost mlčí). V politice používal gangsterské metody (vloupání, špionáž, sabotáže kampaní konkurentů - ne nepodobné těm, jež aplikovali bolševici proti svým disidentům) a vyhlásil, že umělec, jenž se angažuje politicky, si musí být vědom, že riskuje (v jazyce československé normalizace: A podle litery paragraf šavle/Teď dumej o právu, Havlíčku, Havle).

Skutečná role amerických médií a jejich zdrojů ve Watergate se od legendy liší jako realita od filmu. V humbuku kolem Watergate svět přehlédl, že Woodward s Bernsteinem nebyli zkušení kauzaři, co po řadě velkých případů přišli s největším. Žádný z nich neměl před Watergate na pažbě významný investigativní zářez a nebyli ani sehranou dvojicí. Vytvořili projektovou firmu na jeden kšeft, na první pokus sundali prezidenta USA, stali se celebritami a začali psát knížky. A jejich kontakty (třeba Alan Greenspan či Hillary Clintonová) a knihy ilustrují, že byli spíš s mocí v posteli (viz Gerald Celente), než že by byli jejími kritickými pozorovateli. Což souhlasí s tím, že i během Watergate zveřejňovali nikoli výsledky svých pátrání, ale úniky z vyšetřování vedeného jednou ze sil ve watergateské hře. Neboť lidé z FBI, kteří jim informace poskytovali, nebyli neohrožení a nezištní bojovníci za pravdu, svobodu a demokracii, ale partička, jež šla proti prezidentovi, protože jmenoval nesprávného šéfa FBI, což mohlo rozhoupat celý americký systém reálné moci (v němž skrytá síla agentur typu FBI či CIA je větší než moc viditelných politiků). Nicméně i tak to nakonec byly hlavně články v Postu, které americkou, potažmo světovou veřejnost seznámily se svinstvem nebývalého rozsahu v nejvyšším patře politiky nejmocnější země světa.

Ovšem fakt, že kdyby média tehdy v Americe či jindy jinde fungovala přesně tak, jak si většinou myslíme, že tomu v letech 1972-4 bylo během Watergate, měla by pozitivní vliv v demokratickém systému - je nesporný. Odkaz Watergate, jímž se poměřují média a jejich role ve společnosti, je tedy spíš virtuální obraz. Zpráva, již nám posílá, ale hlavu i patu má: novinář nesmí papouškovat politickou propagandu a ekonomickou reklamu, ale odkrývat veřejnosti, co se před ní mocní snaží skrýt. (Což je ale vyloučené, jsou-li představení žurnalisty, místo aby stáli za ním, watergatesky propojení s politickou a ekonomickou mocí a novináře používají jako loutku ke krytí tohoto propojení a jeho zneužívání.)

Může se Watergate v Americe či jinde vynořit znovu? Kdyby se objevila analýza války v Iráku, srovnatelná s vietnamskými Pentagon Papers, pak snad (ale nebylo by to ono: na rozdíl od Nixona je dnes George W. Bush už mimo úřad). Jinak se odpovědět nedá: média dnes nefungují jako kanár v dole, ucítí-li metan. Skandál už není to, co je jím samo o sobě. Skandál je to, co média vnutí většině společnosti s visačkou toto je skandál. Aférou století už se nemůže stát to, k čemu se měsíce prokousáváme sofistikovanými články, musí to na nás spadnout jako kbelík s vodou při otevření dveří - nesmíme dostat čas na rozmyšlenou.

A co tu zanechal Richard Nixon? Inu, bowling, který nainstaloval v Bílém domě. Ale skončit takhle vieweghovsky vtipně by nebylo fér. Skutečné konce jsou spíš česky depresivní. Politika: na hlavu poražený a morálně rozmetaný prezident byl omilostněn. Žurnalistika: po vzepětí, k němuž své žurnalistické kolegy - i když spíš legendou o svém příběhu - vyprovokovali Woodward s Bernsteinem (kdo není k politikům podezíravý, není novinář), dravé vody opadly a americká žurnalistika klesla až k patologickému vlastenectví v době amerického vpádu do Iráku krytého propagandouo tamních zbraních hromadného ničení.

Po Nixonovi tu zůstal lexikon kouzel s klíčem k propojení sil, jež se, má-li demokracie fungovat, spojit nesmí, ke zneužití tohoto propojení a ke krytí tohoto zneužití. Návod k použití, který stále pokouší. Je to nebezpečně jednoduché a funguje to vždy a všude. Propojení. Zneužití. Krytí. A Tricky Dickové, kteří soustrojí spouštějí, často ani nemusí trpět stihomamem, že na ně číhá trestající spravedlnost. Musí ale vědět, že "každý Nixon má svého mrtvého Hoovera, který na něj vaří vodu". Watergate byla z větší části zpravodajskou hrou uvnitř systému, nikoli spravedlivým bojem dobra zvenčí systému se zlem uvnitř. Proto systém nezměnila: skutečně a dlouhodobě neposílila demokracii ani žurnalistiku a neodpověděla na otázku, jak má postupovat dobrý malý David, aby zvítězil nad zlým velkým Goliášem. Neměla s tím nic společného.

1 2 3

Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:

Vrátit se na předchozí kapitolu