Babyboxy, Iskandery a dvacet let svobody

Před dvaceti lety, na prahu obnovy československé demokracie, jsem psal o svobodě volby, mj. i o svobodě zrušit komunisty nadiktovaný potratový zákon. Ukázalo se, že ani nová politická reprezentace bohužel není schopna vrátit člověku jeho první právo – právo narodit se. Vedle tohoto zklamání navršila se během dvou desítek let ve svobodě mnohá další zklamání i selhání vesměs plynoucí z nevypořádání se s komunistickou minulostí.

Původně jsem chtěl dnes psát jen o babyboxech, oněch skořápkách bezpečí pro životy ohrožené smrtí dříve než začaly, pochválit jejich duchovního otce a neúnavného strůjce Ludvíka Hesse. Ale i na tohoto pána, na jeho 23 zachráněných dětí i 28 babyboxů, a kromě nich i na naši zemi a na 10 milionů Čechů včetně vás a mne, hodlá Rusko namířit rakety Iskander. Táž země, která nás 40 let svírala v bolševických drápech, která se vloni po vzoru Adolfa Hitlera a Josifa Džugašviliho nerozpakovala využít první záminky k přepadení suverénního státu, aby jej poučila, že hájit územní celistvost v sousedství ruského medvěda už opět nemá smysl. 

Putinovo Rusko teď chce ukázat také Středoevropanům, že si už nemohou rozhodovat sami o sobě, leda jako cíle ruských raket. „Buď budeme pracovat na protiraketovém štítu společně, nebo..“ výmluvně nedořekl raketovou hrozbu náčelník ruského generálního štábu Nikolaj Makarov. Popřel tak vyjádření velvyslance při NATO Dmitrije Rogozina, že v reakci na rozhodnutí USA nevybudovat protiraketový štít v Polsku a Česku se Moskva zřekne plánu rozmístit rakety Iskander v Kaliningradské oblasti. 

Už samotný plán na rozmístění Iskanderů, s nímž přišlo Rusko loni v listopadu, byl ukázkou arogantní namyšlenosti ruských papalášů. I když Rusové svůj plán označili za „asymetrickou“ reakci na systém obrany proti íránským raketám, sotva mohli doufat, že jim někdo příčetný spolkne jejich útočnou hrozbu proti Polsku a Česku jako myslitelnou odpověď na obranné zařízení hluboko ve vnitrozemí ohrožených států. Že to někteří vlivní politici nepochopili a tuto drzost okamžitě neodmítli, bohužel svědčí o deformaci putinovským úhlem pohledu. 

Toto podléhání ruskému náhledu na věc se objevilo i v čerstvé zprávě komise expertů EU o příčinách konfliktu v Gruzii. Vinu za přepadení Gruzie nese prý sama Gruzie a to proto, že se snažila potlačit Moskvou podporované povstání jihoosetinských separatistů. Nevíme, jaké bylo složení této skupiny „nezávislých expertů“, nevíme, v čem spočívala jejich odbornost, když dospěli k závěrům diametrálně odlišným od skutečnosti. Víme však, že tato komise pracovala podle zadání německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera, nikoliv neznámého patrona zvláštních (surovinových) vztahů mezi Německem a Ruskem.

Verdikt komise alibisticky připouští alespoň spoluvinu Moskvy, jejíž „vojenská akce přesahovala rámec údajné obrany ruských občanů v regionu a vážnost situace přímo na místě“. Jinak je ovšem výrok o hlavní vině Gruzie výsměchem stanovisku evropských státníků a intelektuálů včetně Václava Havla vyjádřenému  v již druhém otevřeném dopise, tentokrát adresovaném (po Baracku Obamovi) hlavám sedmadvaceti členských států EU. „Jsme ochotni tolerovat faktickou anexi cizích území silnějším státem?“, ptá se evropská elita evropské exekutivy. Vlády, stejně jako bezejmenná komise, se pro strach z Ruska zdráhají odpovědět. Otevřený dopis dvanácti význačných politiků, historiků a filozofů obsahuje i výzvu lídrům členských zemí, „aby pojmenovali aktivní strategii, která napomůže Gruzii pokojně získat zpět své území, obnovit teritoriální celistvost a dosáhnout stažení ruských jednotek dislokovaných na gruzínském území“. Jakkoliv může být tato výzva obtížně splnitelná, vyslovena být musela a má na ní být trváno, neboť vychází z mezinárodně platného řádu, který musí dodržovat i Rusko, chce-li být pokládáno za rovnoprávného člena mezinárodního společenství. 

Evropská unie by samozřejmě neměla být názorově rozdělená, jako je tomu nyní. Existují-li vedle sebe protichůdná vidění týchž problémů, vede to k neakceschopnosti, kterou silová ruská diplomacie beze zbytku využívá. Svádí-li různí politici či komentátoři k pragmatické politice vůči Rusku, je třeba vědět, co je tímto pragmatismem myšleno. Rusko jistě nemůže být dogmaticky vnímáno jako nepřítel Západu, chce-li se Západem skutečně spolupracovat. Ale jestliže americký prezident Bush už loni vyzval Putina k tomu, aby se Rusko do protiraketového štítu zapojilo, a navrhl vyslání ruských expertů na budoucí radarovou základnu v Brdech, což tehdy Rusko kategoricky odmítlo, jak to, že generál Makarov nyní s návrhem spolupráce na protiraketovém štítu objevuje svět? Společný štít by byl ideální např. ve vztahu k potenciálně nebezpečným zemím, jako je Írán, ale nepokládá Rusko právě teď Írán za svého spojence proti USA? Nejsou to tedy zase jen prázdná slova, kterým máme věřit jen proto, že Rusko je velké a má napěchované jaderné arzenály? Takové pojetí pragmatismu by mělo být rychle opuštěno, nemá-li být současné desetiletí pro střední Evropu znovu posledním svobodným. 

Rozhodně je příjemnější psát o babyboxech než o oživování stalinismu, sovětské ideologie a studené války. Takže vzdejme hold českému nadšenci, který jako jeden z mála (a vlastně jediný) dělá něco úplně konkrétního pro sotva narozené děti. Dělá to s vervou a z prosté člověčiny. Kromě toho je pan Hess také věřící a měl by být o víkendu představen papeži Benediktu XVI. jako živoucí příklad praktického chápání života coby božího daru. Nebude nakonec Ludvík Hess něco jako český Nicolas Winton?

Rakety Iskander E  a Točka
Rakety Iskander E a Točka
Více fotek
  • Rakety Iskander E a Točka autor: Štěpán Kotrba, zdroj: www.blisty.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/645/64423.gif
  • Ruské tanky autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/529/52888.jpg
  • Radar autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/624/62378.jpg