Svět podle Zdeňka Velíška (153)

Výsledek německých voleb dal Evropě pár odpovědí na pár aktuálních otázek. Například: Bude v Evropě pokračovat trend oslabování pozic levicových stran? Ano, německá volební neděle byla jeho pokračováním. Právě tak jako rakouské zemské volby. Znamená to v evropském měřítku, definitivní prosazení ekonomického liberalismu a pozvolné rozmělňování sociálních jistot? To ještě ne. Ani v evropském ani v německém měřítku.
Německé volby ale zároveň nastolily několik otázek zatím bez odpovědí. Například: Zůstane Německo jedním z pilířů procesu evropské integrace? Ten přece po zmaření ratifikace Evropské ústavy pomohla právě Angela Merkelová vzkřísit prosazením textu dnešní lisabonské dohody.

FDP a Evropa

Právě dnes máme v Praze Hanse-Dietricha Genschera, někdejšího předáka FDP a dlouholetého ministra zahraničí (1974 až 1992!) v několika německých vládách. Hodí se tedy říci, že FDP, která se nyní v Německu dostává do vlády, už není tou jednoznačně proevropskou stranou, kterou byla za tohoto politika, muže, jehož rozhled hodně přesahoval ekonomistická hlediska liberalismu. Dnešní FDP – smím-li kvůli zjednodušení zobecňovat – bude zřejmě v evropské politice zastávat ideově pevnější pravicová a liberální stanoviska než kancléřka, která se od nich odchylovala, kdykoli v nich viděla brzdu své snahy o záchranu německé ekonomiky a zaměstnanosti před dopady současné krize.

„Cíle kancléřky a FDP budou nejspíš rozdílné zejména v řešení nezaměstnanosti a v reformě financí,“ soudí proto evropský tisk. Merkelová tuší problém a proto hned vyhlašuje, že chce zůstat „kancléřkou celého národa“, tedy tou političkou, která dokázala i v krizi bránit – v rámci možností – sociální jistoty. Nerozpakovala se přece použít k tomuto účelu veřejné prostředky, jako by to udělal sociálnědemokratický politik. Pravda, Merkelová tak činila vždy po počátečním váhání. Ale kdyby teď ustupovala svému koaličnímu partneru a kdyby se kvůli němu vracela ještě v krizové situaci na pozice rigorózního liberalismu, ztrácela by prestiž získanou úspěchem svých zákroků, při nichž často šel stranou odpor ke státní intervenci do tržních mechanismů.

Je to ironie! Kancléřka svou sociálně laděnou politikou vyhrála volby své straně. Ale zároveň právě touto sociálně laděnou politikou připravila svou stranu o voliče oddané tradiční linii CDU-CSU. Uvolnila tak na pravici značný prostor, do kterého nastoupila FDP.

Právě kvůli dosavadním názorovým rozdílům mezi CDU a FDP, který hned tak nezmizí, bude asi zpočátku nějaký čas trvat, než se k jednotlivým otázkám řešeným v Evropské unii pokaždé vyjasní stanovisko německé koaliční vlády. Může to oslabit roli Německa jako jedné z „tažných sil“ evropské integrace. Může to podvázat pozici Merkelové v jejím někdy problematickém „spojenectví“ se Sarkozym, které oba nedávno okázale obnovili „v zájmu sjednocené Evropy“. (Uvozovky tu nejsou znakem ironizování.)

V jedné otázce se pozice Německa možná stane jednoznačnější: FDP je zastáncem prodloužení životnosti německých jaderných elektráren. Německo by tak mohlo sehrát významnější roli při prosazování jaderné energetiky jako jedné z alternativ evropské závislosti na fosilních palivech, a tedy na Rusku.

Vstřícná politika Německa vůči Rusku se ovšem asi měnit nebude, takže ani v Evropské unii nepřestane německá vláda ve složení CDU-FDP prosazovat „partnerství“ s dnešním vedením Ruské federace, a naopak, nebude tam prosazovat formulování výhrad k silové zahraniční politice Kremlu a k porušování lidských práv v Rusku.

Německé volby a osud evropské levice

Nejenom v posledních dvanácti měsících, poznamenaných krizí, bylo pro evropskou politickou scénu typické, že pravicoví politici zaujímali sociálně laděná stanoviska a připravovali tak strany levého středu, zejména sociální demokraty o půdu pod nohama. Dělal to tak ve Francii Chirac, dělá to i jeho nástupce v politické pravici i v prezidentském úřadu Sarkozy (toho je ovšem možné nazvat spíš ideologickým eklektikem než pevným představitelem tradiční pravice). Naproti tomu sociálně-demokratické či socialistické strany se posunovaly stále víc ke středu, aby se odlišily od radikálních trendů, které podle nich levici rozhodně nezdobily, a aby získávaly středové voliče.

Německá sociální demokracie na toto přeskupování politických sil doplatila. Právě tak jako francouzská socialistická strana. Obě prožívají hlubokou krizi. Německé SDP neprospěla už kdysi Schröderova sympatie k bossům byznysu (zejména když sám Schröder v byznysu – dokonce ruském – nakonec zakotvil). A uškodilo jí, že ve velké koalici byl každý úspěch hlavně úspěchem kancléřky. Vedle SDP zákonitě vyrostla Die Linke, Levice, vedená charismatickým Oscarem Lafontainem, odpadlíkem z řad doprava směřující sociální demokracie. V příštích měsících či letech bude možná Die Linke větší nadějí sociálně slabších vrstev než sociální demokracie, těžce se sbírající z podlahy volebního ringu.

Francouzští socialisté se „dávají dohromady“ už déle než dva roky, které uplynuly od prezidentských voleb 2007. V nich ještě měli šanci vyhrát. Po prohře propadají stále beznadějněji vnitřním zmatkům. V Británii bojoval včera Gordon Brown projevem na kongresu své strany proti prognózám, které labouristům nedávají v příštích volbách naději.

Při pohledu na ne příliš povzbudivé panorama evropské levice se včerejší International Herald Tribune v titulku na první straně zeptal: „Umírá snad socialismus?“ S trochou nadsázky a humoru by se mohl někdo zeptat: Umírá snad pravicová ideologie, když ve dvou evropských mocnostech – Německu a Francii – vyhrává pravice volby díky své levicové politice; a když ve Skandinávii je už pravice dávno sociálně zaměřená? Že to není tak docela pokus o vtip, o tom svědčí český příklad: sociální demokracie tu nehyne na úbytě, protože „zásadová“ ODS setrvává na pozici tvrdého liberalismu a neobléká kabát advokáta chudých ani tehdy, když se k ní za to chudí obracejí zády, jak je patrno z volebních preferencí.

To bylo české extempore. Zpátky do Evropy: Pro parlamentní demokracie je skutečně nemilé, že obvyklé schéma dvou protikladných politických trendů se vytrácí, a že velké levicové strany ve velkých zemích neposílila ani krize, způsobená tím, že volná ruka trhu nerušeně trhala zakázané ovoce. Nejhorší důsledek případného oslabení celé evropské sociální demokracie vidím v tom, že spolu s dalšími faktory prohloubí příkop mezi liberální Evropou a Obamovou sociální Amerikou a oslabí soudržnost Západu. A já stále ještě vidím v soudržnosti západního světa, tedy i v euro-americkém partnerství (na jiných než bushovských základech), možnost pokojné záchrany dosavadních pozic naší civilizace v otevřeném prostředí globalizovaného světa.

Hans-Dietrich Genscher
Hans-Dietrich Genscher
Více fotek
  • Hans-Dietrich Genscher autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/255/25465.jpg
  • Angela Merkelová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/706/70539.jpg
  • Příznivci CDU se radují autor: Gero Breloer, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1140/113951.jpg
  • Nicolas Sarkozy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1073/107226.jpg
  • Předvolební kampaň německé Levice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1135/113440.jpg
  • Předvolební kampaň německé Levice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1135/113443.jpg