Balkánský novinářský příběh

Když jsem se minulý týden dočetl, že regionální pobočka Mezinárodního tiskového institutu SEEMO (South East Europe Media Organization) udělila Cenu za porozumění v jihovýchodní Evropě Borisu Bergantovi, vzpomněl jsem si na nedávný koncert Gorana Bregoviče na Staroměstském náměstí, o kterém informovala slovem i obrazem také Česká televize. Pořad Reportéři ČT ukázal, jak sdružení občanů bývalé Jugoslávie „Lastavica“ nejen zorganizovalo koncert zdarma pro Pražany, ale také dalo dohromady velvyslance čtyř republik, z nichž některé spolu ještě nedávno válčili (Srbsko, Chorvatsko, Bosna-Hercegovina, Makedonie). A právě z této doby pochází příběh, který mám spojený také s Bergantovým jménem.

Jméno Borise Berganta v Česku asi nikomu nic neříká, možná s výjimkou těch rozhlasových a televizních pracovníků, kteří s ním přišli do styku v jeho bývalých funkcích náměstka ředitele veřejnoprávního Slovinského rozhlasu a televize a viceprezidenta Evropské vysílací unie EBU.

S Borisem jsme se setkávali na konferencích a seminářích, na nichž se diskutovalo o médiích v postkomunistické Evropě. Nezapomenu na jeden večer ve Vídni, kde mi Bergant představil Kemala Kurspahiče. Při večerní konverzaci u sklenice vína jsem vyslechl detaily dramatické ságy o profesionální solidaritě novinářů a slušných lidí vůbec.

Kemal Kurspahič byl šéfredaktorem sarajevského deníku Oslobodenje, jenž jako jediný nepřestal vycházet v obleženém Sarajevu v průběhu srbské blokády v letech 1992-95. Tuto historii později Kurspahič, kterého nezávislý americký časopis World Press Review vyhlásil „novinářem roku 1993“, popsal v knize „Dokud Sarajevo bude existovat…“ (As Long as Sarajevo Exists).

Když Bosna na jaře 1992 po referendu vyhlásila nezávislost, srbská menšina s podporou jugoslávské armády začala obsazovat Bosnu a obklíčila Sarajevo. „Nebylo čím se bránit. Jediný, kdo měl zbraně, byli veksláci, lidé spojení s černým trhem, podsvětí. Byli to oni, kteří v prvních týdnech bránili a ubránili Sarajevo,“ vysvětlil mi Bergant a já v té chvíli lépe pochopil Kusturicův film Underground.

„Nešlo jenom o to ubránit se Srbům, ale také zachovat v Sarajevu civilizovaný život, s normálními fungujícími strukturami, nebýt závislý na polosvětě, který ovládl život v Sarajevu,“ pokračoval Bergant a Kurspahič k tomu dodal: „Když jsem chtěl dostat své staré rodiče ven z města, musel jsem za to zaplatit dvěstě marek za osobu, taková byla taxa.“ Bylo důležité dát lidem najevo, že veřejné instituce se nerozpadly a nepřestaly existovat.

Když blokáda začala, a redakce a tiskárna deníku Oslobodenje se staly jedním z hlavních cílů srbského ostřelování, šéfredaktor Kurspahič a jeho redaktoři se rozhodli, že budou pokračovat ve své práci, pokud to půjde. Aby to bylo možné, potřebovali pomoc zvenčí. Ve spolupráci s Mezinárodní federací novinářů (IFJ), Mezinárodním tiskovým institutem (IPI) a s UNESCO vzniklo v Ljubljani regionální centrum pro pomoc novinářům ve válkou postižené Jugoslávii. Další podpora přicházela z chorvatského Záhřebu. V útulné vídeňské „heuriger“ jsem od Berganta vyslechl historky o tom, jak se kupoval papír, tiskárenský materiál, který se pak pašoval do Sarajeva.

Když bombardování zničilo autopark redakce, a cílem útoků se staly i sarajevské trafiky, vytištěný náklad rozváželi samotní redaktoři, a noviny putovaly náhradními distribučními kanály z ruky do ruky. Mezinárodní solidarita přinesla ovoce. Oslobodenje nepřestalo vycházet a od dubna 1993 se ve slovinské Ljubljani a v chorvatském Záhřebu dokonce začala tisknout exportní verze pro zahraničí.

Během tří let blokády přišlo o život pět zaměstnanců redakce, přes dvacet jich bylo zraněno, mezi nimi i Kurspahič, kterého sice nezasáhla kulka, ale dodnes kulhá poté, co havaroval v autě unikajícím před palbou ostřelovačů.

Slavná historie deníku Oslobodenje po uzavření Daytonských dohod v roce 1995 brzy skončila. V mírových dobách ztratil svoji obrovskou popularitu u čtenářů ve prospěch nových, komerčně lépe vedených novin. Jeho vlastníky se staly finanční investoři. Někdejší šéfredaktor Kemal Kurspahič se ze z Bosny vystěhoval a žije v USA.

Nicméně Bergantovo a Kurspahičovo vyprávění mne znovu utvrdilo v názoru, že noviny a média nejsou jenom prostředkem k vydělávání peněz, byznysem, kterému by se mělo všechno podřídit, ale také kulturním a duchovním statkem, který zvláště v krizových dobách může sehrát pozitivní civilizační roli.

Boris Bergant
Boris Bergant
Více fotek
  • Boris Bergant zdroj: www.bakaforum.net http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115296.jpg
  • Kemal Kurspahič zdroj: www.usip.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1153/115297.jpg