Betlém na „pévéesce“ a Ježíšek v krizi

Bylo to po dvou světových krizích: berlínské a karibské. Jedna bojová pohotovost střídala druhou a byli jsme rádi, že na Štědrý den nerostou atomové hřiby. A že naše rota zemních strojů nemusí do zamrzlých opičích hor slavit sváteční večer hloubením okopů pro vozidla PV-3S. Služba u ženistů nebyla žádná brnkačka; většinou jsme byli „politicky nespolehliví“, nástupci „pétépáků“, něco jako „černí baroni“. Takže z nás lampasáci dřeli kůži s gustem.

Pár týdnů před Vánoci se ve stráži zastřelil kolega – táta od dvou dětí. Vyděsilo nás to a otrávilo už tak zlověstnou atmosféru v kasárnách. Předvánoční útlum výcvikové aktivity nás pak trochu vykolejil. Těšili jsme se na tři klidné dny a dostávali roupy. Já – tehdy nevěřící - jsem pojal „revoluční“ záměr sestrojit betlém. Sehnal jsem nějaké barevné papíry, začal je stříhat a slepovat. Byl z toho jakýsi vojenský betlém s c. k. budovou ženijní brigády, postavičkami vojclů a kostelíkem s věží (ovšem bez kříže). Zato se na brigádním průčelí skvěly dva nápisy: větší Mír uhájíme! a pod tím menší Pokoj lidem dobré vůle. Nad staroslavný kopec Radobýl, vyvedený v pozadí, jsem přimaloval ještě husitský palcát coby povinnou rekvizitu lidově demokratické armády. 

To celé i se svíčičkami jsem na Štědrý večer rozestavil na stůl v naší rotní „pévéesce“, neboli politicko-výchovné světnici. Kamarádi po smaženém řízku s bramborovým salátem (než zasedli k žolíkům) hleděli na svíčičky zjihle a uznale, ale beze slova. Ráno vytřeštěný politruk zavelel: „Na Štěpána to musí zmizet!“ Bylo to možná v té schizoidní poststalinské době maximum náboženské osvěty. V situaci, kdy průměrný voják československé armády byl definován coby „hmota naplněná černou kávou a poháněná buzerací“, to ovšem byla také neuvěřitelná troufalost. Samozřejmě, že jsem za to neměl dobrou čárku, definitivně ve psí byl i můj kádrový profil. Vždyť betlém byl tehdy vymetán ze všech veřejných koutů, Boží syn vydáván za ideo-diverzní výmysl Vatikánu a nejvyšší papaláši si pro jistotu gratulovali a dávali prezenty už k výročí tzv. Velké říjnové revoluce. 

Podobné legrácky a mystifikace ale nebyly ani v té době náboženského „temna“ ojedinělé. Po letech jsem se setkal s opravdu mistrovským vánočním šprýmem z dílny slovenského národního umělce Ferdiše Kostky. Jeho keramický betlém je od družstevnické vesnické idylky k nerozeznání. Panna Maria jako „žena práce“ stlouká máslo s Ježíškem v náručí a svatý Josef před fajánsovými jeslemi jim k tomu vyhrává na fujaru. Nebýt oveček v jeslích, bludného žida Ahasvera a figurek v krojích, jež prostému výjevu se zájmem přihlížejí, sotva by se dala vystopovat příbuznost s náboženskou tematikou. 

Před sedmačtyřiceti lety jsme válce unikli jen o fous. Ani ty bizarní Vánoce na „pévéesce“ jsme už nemuseli zažít. Ale ještě ani dnes, pro změnu zase v krizi hospodářské, kdy jsou vánoční jesle skoro na každém náměstí, nemá Ježíšův vánoční symbol stále vyhráno. Jak nám připomíná projekt Zachraňte Ježíška! na podporu českých tradičních Vánoc, tlačí se na něj nejen americký Santa Claus a nadnárodní komerce, ale i čecháčkovský názor, že někdo tak dokonalý jako betlémský rodák přece nemohl vůbec existovat. Když si dnes večer rozsvítíme svíčky, zapálíme františky, prskavky či purpuru, podívejme se jeden druhému do očí. To světélko, které se v nich odrazí, není jen odlesk od zářícího stromku. Připomíná narození dítěte, jež přišlo mezi nás, aby zažehlo světlo v duších. Aby nám nabídlo jistotu, že jsme tu na správném místě a ve správnou dobu. A naději, že i zlé se v dobré obrátí, uděláme-li pro to alespoň něco.

Betlém
Betlém
Více fotek
  • Betlém autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1315/131420.jpg
  • Santa Claus autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1309/130810.jpg