Zákon, který má roky zpoždění

Konečně se na pořad jednání Poslanecké sněmovny dostal návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a odporu, dva roky úspěšně blokovaný KSČM a ČSSD. A přesto, že k  jeho zařazení do programu přispěly i hlasy sociálních demokratů, ihned přispěchali někteří jejich spolustraníci, aby návrh obecně potřebného zákona znectili. Nic pěkného o návrhu alespoň morálně ocenit odpůrce komunistického režimu samozřejmě neřekli ani komunisté. A protože by se zákon netýkal ani většiny bývalých členů komunistické strany, spolupracovníků StB nebo členů Lidových milicí, přidali se ke kritikům návrhu i takto postižení.

Komunisté, kromě toho, že zákon legalizuje boj proti jejich totalitě, nejvíce kritizují, že by se morální satisfakce mohlo dostat bratrům Mašínovým, kteří jsou podle expředsedy KSČM Miroslava Grebeníčka „teroristé a vrazi“ (podle spisovatele Arnošta Lustiga naopak „hrdinové, kteří vyhlásili totalitě válku v době, kdy socialismus popravoval i ženy“). Kritikům z řad ČSSD vadí, že zákon preferuje ozbrojený odboj jako hlavní formu odporu proti minulému režimu. Jedním dechem rovněž odmítají Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jako hlavní instanci při rozhodování o tom, kdo osvědčení (a pamětní odznak) účastníka protikomunistického odboje či odporu získá. Mělo by to prý být spíše Ministerstvo obrany; to by pak muselo mít databázi ÚSTR, čímž by se tento ústav stal zbytečným – o což vlastně odpůrci zkoumání totality usilují.

Na adresu ÚSTR se z levé strany politického spektra snáší spršky nelichotivých výrazů už od jeho vzniku. Jeho křečovitě vtipná přejmenování, jako „Ústav pro prznění historie“, „Ústav paměti StB“ či „Ústav ze zákona zpolitizovaný“, svědčí o značné nenávisti k jeho smyslu a účelu. A má-li se podle nového zákona ještě stát místem posuzování protikomunistické činnosti, je to v očích postkomunistických nostalgiků nejen nepřijatelné, ale dokonce „urážlivé“, jak uvedl jeden z  nejvášnivějších kritiků ústavu, exkomunista, chartista a nyní senátor za ČSSD Jiří Dienstbier (Právo, 1. 2. 2010).

Spor o kompetenci ÚSTR je ovšem také jakýmsi pokračováním polistopadového ideologického boje mezi pravicí, která se rozešla se socialistickými koncepty všeho druhu, a levicí, jež se hlavně prostřednictvím vlivných „reformních komunistů“ nevzdala pokusů o jakousi „třetí cestu“ neboli „socialismus s lidskou tváří“. Činnost ústavu, který podrobně rozkrývá metody a skutky bezpečnostních složek režimu, jenž se rovněž nazýval socialistickým, je levicí chápána jako „ideologizace veřejné debaty ze strany pravice“, včetně zpochybňování levicových koncepcí jako takových. Kritici ÚSTR zatím také nevynechali žádnou příležitost ke zpochybňování výstupů, týkajících se veřejně známých či „bezúhonných“ osob, jako byl např. Milan Kundera, Vojtěch Zamarovský nebo Joska Skalník. Jako kost v hrdle jim vězí zvláště šéf ústavu Pavel Žáček a jeho zásada „padni komu padni“, s níž hájí práci ÚSTR i všechna jeho „nepříjemná“ odhalení. Budou-li na základě zákona o protikomunistickém odboji kompetence ÚSTR rozšířeny, bude to pro jeho kritiky těžko stravitelné sousto.

Oprostíme-li se však od ideologických pohledů, což je prvním předpokladem zkoumání každé totality, pak je třeba při hodnocení viny nebo zásluh aktérů historické situace vycházet z obecných zásad práva a spravedlnosti. Zákon byl připravován ve spolupráci s Konfederací politických vězňů (KPV) a vychází z obdobné normy, která platí na Slovensku. Podle předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové se může týkat asi dvou milionů lidí, „nejen těch za mřížemi, ale i těch před mřížemi“. Smyslem zákona není žádné finanční odškodnění, ale vyjádření úcty a vděčnosti těm, kteří za komunismu s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie.

Bývalá zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová (manželka levicového aktivisty Petra Uhla) ovšem v zákoně vidí „vnucení interpretace dějin v duchu, který se rozchází s étosem listopadové revoluce“ (Deník Referendum, 1. 2. 2010). Potvrzuje tak, že „levá fronta“ zákon vůbec nechápe jako nástroj principiálního hodnocení individuálních postojů odpůrců komunistického režimu, ale jako zbraň na poli pravolevého politického soupeření. Je pozoruhodné, jak žárlivě střeží někteří chartisté a reformní komunisté své posty ještě dvacet let po sametové revoluci. Zasloužené pocty, jichž se jim od té doby dostalo, jim zjevně nestačí. Chtěli by generální pardon i za to že byli komunisty, protože oni přece také bojovali proti nějakému druhu komunismu. Rozdíl mezi reformními komunisty a nekomunisty je v tom, že zatímco první si vsadili na diktaturu proletariátu, třídní boj a vedoucí úlohu jedné strany – a budovali na tom po určitou dobu svou kariéru, ti druzí se nikdy k ničemu podobnému nedali svést – a trpěli za to i se svými rodinami. Bylo by jen spravedlivé, kdyby ti, kteří proti komunistické totalitě od počátku aktivně pracovali a riskovali tak i své životy, byli za svou odvahu a morální sílu oceněni alespoň symbolicky.

Pavel Žáček
Pavel Žáček