Osobitý svéráz českých voleb – předvolební aféry (2)

Jak jsem minulý týden slíbil, chci v seriálu blogů připomenout některé předvolební aféry, do nichž se zapletla média. Také proto, že s odstupem doby kolem těchto afér vznikají nejrůznější fámy, a občas je dobré si připomenout základní historická fakta.

1992 – ČST a kauza Mečiar

V roce 1992 se parlamentní volby obešly bez mediálního skandálu v podobě, v jaké ho chápeme dnes. Nicméně média byla opět v centru pozornosti, což vyvrcholilo stížností Ústřední volební komise, která dokonce podala podnět generální prokuratuře, aby přešetřila, zda televizním vysíláním „nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření přípravy a průběhu voleb.“ Ústřední volební komisi tvořili zástupci všech politických stran, z čehož vyplývá, že nespokojenost s televizním zpravodajstvím projevila většina z nich.

Hlavním stěžovatelem však byla slovenská strana Hnutie za demokratické Slovensko HZDS, hlavně kvůli svému předsedovi. Jedním z předvolebních témat byla totiž „kauza Mečiar“, která měla návaznost na probíhající diskusi o budoucím státoprávním uspořádání. V listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění „lustrační“ zákon č. 451/91. Ještě před lustračním zákonem čelil později sesazený premiér Vladimír Mečiar obvinění, že se jako slovenský ministr vnitra na začátku roku 1990 nezákonně dostal ke svazkům Státní bezpečnosti, s nimiž manipuloval, a jejichž obsah pak využíval při své politické kariéře. Současně se objevilo podezření, že Vladimír Mečiar byl spolupracovníkem StB pod krycím jménem „Doktor“, podezření založené na faktu, že z jednoho registru svazků byly některé stránky vytrženy. (Pozdější analýzy se klonily k závěru, že Mečiar byl evidován pod tímto jménem jako kandidát tajné spolupráce, tedy kategorie, kterou v listopadu 1992 Ústavní soud vyjmul z lustračního zákona.)

Čím více se populistická Mečiarova politika obracela směrem k uvolňování česko-slovenského svazku ve federaci, tím nepříznivější byl postoj českých médií a také federálního zpravodajství ČST vůči Mečiarovi. Noví lidé, kteří nastoupili do vedení zpravodajství ČST po zdejší lustrační vichřici, upadli v pokušení ovlivňovat běh událostí ve prospěch dobra, a – podle mého názoru – opustili zásadu nestrannosti zpravodajství při informování o novém státoprávním uspořádání obecně, a o Mečiarovi zvlášť. Jak se později ukázalo, jejich snaha bojovat proti Mečiarovi byla spíše kontraproduktivní.

Po volebním vítězství HZDS na Slovensku přišla rychlá odplata. Při rozhovorech šéfů dvou nejsilnějších stran ODS a HZDS o možnosti vytvořit koaliční federální vládu, si Mečiar stanovil tyto podmínky: "na Slovensko se neměla vztahovat Klausova ekonomická reforma, Havel neměl být prezidentem a mělo být zastaveno federální vysílání rozhlasu a televize" (Rychlík 2002, str. 279). Kromě toho o několik týdnů později, 29. června, Slovenská televízia přestala participovat na federálním zpravodajství, tedy na pořadech „Deník/Denník“ v 19:30 a „Události, komentáře“ ve 22:30, vysílaných na federálním okruhu F1. Zároveň se na programu STV (část bývalého druhého programu ČST2, který se v září 1990 rozdělil na ČT a STV) začal vysílat nový zpravodajský pořad „Spravodajstvo STV“ v 19:00.

Vladimír Mečiar rovněž odmítl navštívit prezidenta Havla k povolebním konzultacím, což byla reakce na Havlův projev v televizi 3. června, těsně před volbami. Historik Jan Rychlík tehdejší situaci popsal takto:
"Těsně před volbami vystoupil v televizním projevu prezident Václav Havel a vyzval voliče, aby nehlasovali pro populisty, kteří svými nesplnitelnými sliby ve skutečnosti mohou způsobit proti vůli samotných voličů rozpad československého státu. I když Havel nikoho přímo nejmenoval, bylo jasné, že projev je určen slovenským voličům a týká se Mečiara. Projev se ukázal jako kontraproduktivní. Velká část slovenských voličů jej považovala za české vměšování se do vnitřních záležitostí Slovenska a jako projev 'protičeského odporu' odevzdala hlas právě HZDS." (Rychlík 2002, str. 279).

Kauza Mečiar pravděpodobně stála v pozadí ještě jedné aféry, která se sice bezprostředně netýkala voleb, ale médií a novinářů. Ředitel Federální bezpečnostní a informační služby Štefan Bačinský nechal na začátku roku zpracovat seznamy novinářů se záznamem o spolupráci s StB. Využil k tomu seznamy členů českého a slovenského Syndikátu novinářů a registry svazků. Bačinský svůj krok zdůvodňoval podezřením, že bývalí agenti tajné policie v masmédiích záměrně dezinformují veřejnost.

Jan Šubrt v Lidových novinách (7. 5.) později o tom napsal: "Cílem projektu FBIS bylo identifikovat a označit novináře – agenty i kmenové pracovníky bývalé StB – jejichž texty, jak ukázaly analýzy, záměrně dezinformují čtenáře a destabilizují společnost. Středem zájmu byly i antisemitské publikace. A důvěrné sdělení poskytnuté Lidovým novinám v posledních dnech naznačilo, že centrem pozornosti měli být především slovenští redaktoři – agenti, kteří účelově zavádějícími a dezinformujícími články podporují Vladimíra Mečiara…. Jak zdůrazňuje FBIS, seznam byl předáván v průběhu neuzavřené rozpracované akce a měl charakter pouhého upozornění. Nic víc. Jména, která obsahuje, vycházejí výhradně z členské evidence syndikátů."

Bačinský někdy v dubnu předal seznamy předsedům vlád – český Petru Pithartovi, slovenský Jánovi Čarnogurskému, oba dva pak předsedovi FS Alexandru Dubčekovi. Protože informace o seznamech pronikla na veřejnost, projednání seznamů se 29. dubna dostalo na pořad 22. schůze FS. Poslanci přijali usnesení, podle něhož měl každý poslanec mít právo pod slibem mlčenlivosti seznamy získat.

Již druhý den „tajný“ seznam otiskly deníky Telegraf a Metropolitan, o den později pak Lidové noviny a Noviny. Objevilo se v něm 262 jmen českých novinářů. Václav Havel označil celou věc za trapnou a absurdní. Řekl, že seznam zachytává malé ryby, zatímco skutečně aktivní agenti na něm nefigurují, protože vůbec nejsou členy syndikátu.

Tato aféra však velice záhy zanikla ve víru předvolební kampaně, v níž téma lustrací nakonec nebylo tím nejdůležitějším. Zatímco na Slovensku se stala dominantním předvolebním tématem slovenská otázka, a také vyhlášení svrchovanosti, které voličům sliboval Vladimír Mečiar, lidé v české části federace žili první vlnou kupónové privatizace. Poté, co jim Viktor Kožený nabídl jistotu desetinásobku a oni si vystáli v prodlouženém lednovém termínu frontu na kuponovou knížku, více než seznamy pozitivně lustrovaných novinářů je zajímaly seznamy podniků první vlny kuponové privatizace, která naostro odstartovala dva týdny před volbami.

Takže kromě stížnosti Ústřední volební komise na federální Československou televizi se vlastně žádné předvolební skandály v roce 1992 nekonaly. Také předvolební kampaň v televizi byla jiná než před dvěma lety. Zatímco v roce 1990 měla každá politická strana právo na čtyři hodiny vysílacího času, což vyústilo přes osmdesátihodinový maratón předvolebních klipů a vystoupení, v roce 1992 novela volebního zákona tento maratón omezila na 21 hodin vysílacího času rozdělený mezi strany rovným dílem. Pozdější volební zákon 247/95 stáhnul tuto dobu na 14 hodin – jednu hodinu v průběhu dvoutýdenní předvolební kampaně.

Kromě běžného zpravodajství a povinného vysílání volebních šotů politických stran Československá televize připravila dvě předvolební besedy vedené redaktory Lidových novin. Výsledky voleb pronikavě změnily politickou tvář Československa. Kromě toho, že nastartovaly proces rozpadu federace, přinesly hmatatelný důkaz o ztrátě prominentní pozice, kterou po listopadu zaujímalo Občanské forum (jehož zbytky se přetransformovaly do Občanského hnutí) a prezident Václav Havel. (Výsledky voleb jsou k dispozici na webovém serveru Českého statistického úřadu volby.cz).

Vladimír Mečiar
Vladimír Mečiar
Více fotek
  • Vladimír Mečiar autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/560/55936.jpg
  • Václav Havel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/50/4904.jpg
  • Viktor Kožený autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/81/8035.jpg