Povzdech nad jednou zlomyslností

Už dva týdny mi leží v hlavě ta vášeň, s jakou se novodobí kádrováci vrhli po docentu Pernesovi s cepem zvaným VUML. Nic nebylo platné jeho vysvětlování, o co vlastně šlo – i potom se dočkal nařčení z kolaborace malého českého člověka, který tím, aby se udržel na vedoucím místě jednoho zámku s celými pěti podřízenými, se ochotně přizpůsobil tomu, co na něm nadřízení komunisté chtěli.

Pochybuji tedy, že by na ony komunistobijce zapůsobil dopis čtenáře deníku Právo pana Rady, který minulý týden přesně popsal, co se pod onou nenáviděnou zkratkou VUML skrývalo a čeho se to docent Pernes vlastně dopustil. V tom textu doslova čteme, že VUML nebyl nějakou školou, ale cyklem politických školení. Ta probíhala asi rok zhruba jednou týdně odpoledne po dobu tří hodin. Nikdo se dobrovolně nepřihlašoval a nešlo vůbec o nějaké studium. Na rozdíl od povinnosti každého absolventa vysoké školy až do roku 1989, který musel skládat zkoušky z předmětu marxismus-leninismus. Někdy byl tento předmět součástí i závěrečné státnice. Toto se vůbec nebere v úvahu, ačkoliv se to týká všech vysokoškoláků starších dnes pětačtyřiceti let. Nikdo se tím také marxistou nestal, tím méně pak na onom slabém odvaru zvaném VUML.

Sám jsem při středoškolském nástavbovém studiu na osvětové škole, které mi komunisté povolili v mých čtyřiceti letech, dva roky poslouchal hodiny marxismu-leninismu a na maturitním vysvědčení mám z toho předmětu jedničku. Nikdy jsem totiž nelitoval času, který mi ukazoval, na jak vratkých základech celá ta jejich ideologie spočívá. Třeba když Engels mudruje o vzniku světa a dochází k jediné větě: „Na počátku byla spirální mlhovina, která dostala pohyb.“ A bylo jasno.

Zajímavé ovšem bylo, že v tom mém případě bylo na relativně mladém panu profesorovi vidět, že je mu celý ten myšlenkový balast k smíchu podobně jako nám. To se ostatně potvrdilo hned, jakmile byla v roce 1968 na chvíli zrušena cenzura a pan profesor se stal jedním z předních disidentů.

Jde však o věc ještě podstatnější. Nejsnazší cestou, jak podlehnout protivníkovi, je neznat jeho úmysly a metody, jimiž jich chce dosáhnout. Kolik lidí už se v minulých desetiletích chytalo za hlavu, že si nepřečetli Hitlerův Mein Kampf napsaný ve vězení už ve dvacátých letech minulého století, tedy bezmála dvacet let předtím, než Hitler ty hrůzy, které v té knize podrobně popsal, uvedl do reality. Mohl snad někdo tehdy, dávno před nástupem Hitlera k moci, vyčítat mému otci, že si tu knihu koupil a přečetl? Nebyl pak ničím tolik překvapen jako mnozí – obávám se, že i politikové, kteří se pak jen divili, čeho je jeden takový zamindrákovaný člověk schopen.

Proto bych ochotně studoval i programy dnešních extremistických stran, abych mohl usoudit, jak se jim bránit dříve, než mě chytnou za krk.

A pokud jde o komunisty a jejich ideologii, myslím, že platí toto: ti dnešní přítomní na naší politické scéně se už bez sovětského bratra za zády neobejdou, kdežto ti minulí už zůstávají pouhým historickým stínem – alespoň ideologicky. Zato ti militantní protikomunističtí kádrováci jsou svým fanatismem vskutku nebezpeční a jsou schopni ublížit i zcela nevinným. A právě takovýmito sklony vzbuzoval od počátku své činnosti Žáčkův ústav nedůvěru.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Jiří Pernes
Jiří Pernes