Svět podle Zdeňka Velíška (166)

Kdykoli jsem se pokoušel vysvětlit jednu francouzskou zvyklost, vždycky se našel někdo, kdo ji označil za pusté pokrytectví. Ale neomalené výroky, které každou chvíli zazní na adresu národnostních, náboženských a jiných menšin z úst českých politiků, a bohužel ještě mnohem častěji z úst občanů, a rozhořčení, které to vzbudí u jejich eticky vnímavějších spoluobčanů, mi dávají podnět k tomu, abych francouzské mravy znovu připomněl.

Slušný Francouz nepoukazuje na etnický původ spoluobčana

Není to jen věc bontonu, patří to k základnímu vychování. A je to zakotveno v zákonech. Protože ty naše jsou jiné, skoro bych řekl opačné v přístupu k cizímu elementu, počítaje v to i občany ČR nečeského původu, je nám zatěžko nejen napodobit, ale dokonce i pochopit fakt, že Francouz o svém spoluobčanu neřekne – a francouzský novinář nenapíše, pokud to není obsahem jeho sdělení – že je Žid, Arab, Rom, Číňan, Vietnamec. Urazil by ho tím, protože ten dotyčný je Francouz. Francouz bez přívlastku. Nikoli francouzský Rom, Žid, Arab, Vietnamec, atd.

Je to tak proto, že ve Francii platí, že kdo se v této zemi narodí – třeba i dvěma cizincům – je Francouz (pro úplnost: v posledních několika letech platí malá změna – jedinec narozený ve Francii matce-cizince či rodičům-cizincům má do 18 let svobodnou volbu si vybrat národnost svých rodičů nebo francouzskou).

Dobrým příkladem nepřípustnosti označování občanů jejich etnickým původem je francouzský zákon, který městům nad pět tisíc obyvatel stanoví povinnost vybudovat a udržovat pro Romy zařízená a vybavená tábořiště. Nehovoří se v něm o Romech, ale o gens du voyage, o cestujících lidech. Je to v češtině tak zarážející, že to překládám raději jako kočující lidé, kočovníci. Ale už to je pro francouzské uši trochu za hranicemi vkusu. Termín les gens du voyage byl rovněž zaveden zákonem (v r. 1972). Kdykoli se mnou někdo ve Francii – na úřadech, v občanských sdruženích, ve školách, když se tam zajímám o školní docházku romských dětí – mluví o Romech, používá výhradně tento termín, a pro děti dokonce termín enfants du voyage, tedy nikoli romské děti, ale kočující děti. Etnický původ je prostě tabu.

Kdykoliv se na francouzských problémových předměstích dopustí děti z přistěhovaleckých rodin přečinů či zločinů, označují je noviny za předměstské výrostky, předměstskou problémovou mládež. O etnickém původu provinilců se nikdy – pokud nehraje ve zprávě důležitou roli – nehovoří. Zákon přestoupí vždy jednotlivec, „pan X. Y.“ či „nezletilý X. Y.“. Nikdy příslušník etnické skupiny. Během předměstských nepokojů na podzim roku 2005 trvalo francouzskému tisku tři neděle, než protrhl hráz tohoto tabu, a to jen v článcích, které už analyzovaly příčiny nepokojů, tudíž se neobešly bez označení původu předměstských výrostků (byť třeba jen proto, aby konstatovaly, že to nebyly jen děti přistěhovalců). *)

Při natáčení reportáží o fenoménech jako přistěhovalectví, problémová předměstí, kriminalita předměstské mládeže, soužití různých etnik ve francouzských školách atp. jsem osobně napáchal z počátku pěknou řádku společenských faux pas, než jsem se dopracoval takového vyjadřování, které by mé respondenty neuráželo. Stalo se mi to i u předsedy občanského sdružení „SOS Racisme“, se kterým jsem půl hodiny příjemně hovořil o práci jeho organizace, ale všechno jsem zkazil, když jsem se ho nakonec zeptal – byl to velmi urostlý mladý černoch – jakého je on sám původu. Poučil mě, že francouzského novináře by hned decentně vyprovodil ze dveří, u mě chápe, že nejde o neomalenost. (Ale o ignoranci, což jsem si už domyslel sám).

Jiné pojetí slova národnost

Ve Francii státní občanství rovná se národnost. Před úřady, v dotaznících, v dokladech má Francouz jen národnost. A to francouzskou. Každý Francouz. Tedy i Francouz jiného etnického původu. Francie nemůže mít potíže s menšinami. Podle zákona nemá menšiny. Její státní občané jsou jen a jen Francouzi. Francie ovšem má na svém území cizince (nejrůznějších afrických, asijských i evropských národností). A to v takovém množství, že de facto národnostní menšiny tvoří. Stejně ovšem slovo menšina uslyšíte (nebo budete číst), a to třeba i v demografických pojednáních, jen zřídka.

To všechno, co jsem tu teď vylíčil, můžete označit za zavádějící. Svým způsobem to bude pravda. Při dodržování takovéhoto mravního kodexu se těžko dopracujete příčin některých společenských jevů. Například, kdybyste četli, že na pařížském předměstí Aubervilliers zřídili kolonii pro Rumuny, nepochopili byste hned, že jde o rumunské Romy, kteří tam do té doby tábořili v otřesných podmínkách pod dálničním viaduktem nebo na jiných zoufalých místech.

Francouzští Židé mají velmi silnou a velmi vlivnou celonárodní organizaci – Conseil représentatif des institutions juives de France – CRIF. Zastřešuje celou plejádu organizací sloužících Francouzům židovského původu. Ale zkuste říct členu takové organizace (nebo o členu té organizace), že je Žid! To můžete jen tehdy, bude-li to nutné ke správnému porozumění vašeho výroku. Jinak se společensky znemožníte.

Může vám to všechno připadat jako samoúčelné pokrytectví. Historicky vzato to nemá s pokrytectvím nic společného, ale v současných podmínkách to v určitých souvislostech snad trochu pokrytectví je. Ale není samoúčelné! Vytváří velmi užitečný etický kodex a tolerantní společenské prostředí. **) Vytváří kulturní předpoklady k tomu, aby se myšlení lidí mohlo adaptovat na podmínky jednadvacátého století, na podmínky otevřeného světa. V otevřeném světě jsme chtěli žít i my. Většina z nás to chce dodnes. Ale mohou to překazit – ač to na první pohled ještě nehrozí – třeba i xenofobní výroky politických „autorit“. Vytvářejí živnou půdu pro xenofobii ve veřejnosti a pro její organizování do skupin či dokonce do politických stran.


*) Jen pro pořádek podotýkám, že francouzská zásadovost v těchto terminologických záležitostech se v posledních letech přece jen otupuje. Současná vláda vyhlásila dokonce kontroverzní celonárodní debatu o tom, co je to národní identita. Zjitřila tím značně atmosféru v heterogenní francouzské společnosti. Odrazilo se to i v posílení pozic krajní pravice v regionálních volbách.

**) Stejný účel sleduje Velká Británie zcela jiným, dalo by se říci opačným přístupem: multikulturalismem. Neintegruje etnické menšiny do národa, ale naopak v zákonech i ve společenských normách jim dává prostor ke svébytné existenci.

Romské tábořiště, Auvergne, Francie
Romské tábořiště, Auvergne, Francie
Více fotek
  • Romské tábořiště, Auvergne, Francie autor: Antonín Mittelbach, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1519/151884.jpg
  • Francouzští Romové na svém tábořišti autor: Antonín Mittelbach, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1519/151887.jpg
  • Autor blogu s francouzskými bezdomovci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1519/151885.jpg