Ecce homo aneb o naší člověčině

Radostné a nadějné poselství velikonoční neděle má poměrně dlouhou a zevrubně popisovanou předehru, která se rozprostírá od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma (Květné neděle), přes jeho zrazení, zajetí, souzení, až po jeho ukřižování. Mezi tím se odehrává řada výslechů a soudů, mučení a ponižování. Nejvýznačnější autorita, která má v jeho případě rozhodující slovo, je římský prokurátor Pontský Pilát. Jedině on má právo propustit nebo odsoudit na smrt. Ačkoliv je z historie znám jako nesentimentální pragmatik a navíc kruťas (prof. Josef Obr jej charakterizuje: „Povahy byl neústupné, tvrdé, proti židům zaujat; náboženských citů židovských nešetřil“), rozpakuje se Ježíše odsoudit. Neshledává na něm žádnou vinu, kvůli které by měl zemřít. Ovšem žalobci jsou jiného mínění. Podle jejich přesvědčení ten rabbi z Nazaréta má netolerovatelné ambice – královské i božské. A tak tvrdě vyžadují Ježíšovu krev.

Pilát se však stále ještě snaží Ježíše osvobodit. Ten židovský náboženský spor jej nebere ani trochu – a nadále je přesvědčen, že tady není nic, co by zakládalo důvody pro trest smrti. Sahá proto k exemplárnímu Ježíšovu potrestání, které má jednak podle jeho předpokladu uspokojit vášnivé žalobce, zároveň je i přesvědčit, že ten souzený není tím, z koho by museli mít obavy, a že není tak nebezpečný, jak se jim třeba zdá. Pilát dává Ježíše zbičovat – a pak jej, ještě jako nepovedenou královskou maškaru ozdobenou trnovou korunu, vyvádí před dav žalobců se slovy: ECCE HOMO.

Jak máme tato vyřčená slova chápat? Nebyl by to evangelista Jan, aby za tím nebyl ještě nějaký hlubší, náboženský smysl, který dokonce přesahuje chápání samotného mluvčího. Ten je netušeně ohlašovatelem pravdy, o níž sám nic netuší. Ale tímto směrem se pohybovat nebudeme…

Když Pilát „vystavuje“ zkrvaveného, klesajícího Ježíše a upozorňuje: „Hle, člověk“, není v tom ani náznak onoho optimistického „Člověk, to zní hrdě“, jak poznamenal Maxim Gorkij, ale Pilát to pronáší ve smyslu: „Podívejte se na toho ubohého člověka!“ Jak by tato lidská troska mohla mít v sobě něco z Boha? Tohle by mohlo být králem?! Vždyť já si s ním mohu dělat, co chci! Nemusím na něj brát žádné ohledy. Ale když žalobci staví věc tak, že osvobozením Ježíše by si mohl Pilát zkomplikovat život a ohrozit před císařem své postavení, už neváhá a dává Ježíše ukřižovat, aby si nezkazil svou kariéru. A připomeňme na okraj, že se ve své funkci udržel 10 let, tedy daleko déle než všichni jeho předchůdci.

Až později se Pilátovým slovům začal připisovat i další rozměr – aniž by asi i zde samotného Piláta něco takového mohlo napadnout. Ani náhodou! Že totiž ten pošpiněný, s rozervanou kůží po krvavých ranách bičem, zesměšněný, odmítnutý, zbavený lidské důstojnosti, přáteli zrazený, i ve své ubohosti zůstává člověkem. Pravý humanismus vyzdvihuje lidskou důstojnost i tam, kde vnějšně viděno, moc k úctě a respektu nezbylo. Kde člověk prohrál a poztrácel své životní šance, kde není schopný se sám o sebe postarat, kde nejrůznějšími způsoby selhal, kde si nese závažné postižení, kde nezůstalo nic přitažlivého – i tam zůstává svou podstatou člověkem a jako takový i součástí lidského společenství, které má brát ohledy i na takové „existence“ a pokoušet se jim poskytnout podmínky pro lidsky důstojný život.

Celá řada hudebních, výtvarných i slovesných uměleckých děl i jmenovitě nese název Ecce homo a jejich poselství různými způsoby nastavuje zrcadlo našemu lidství. I ta ve zkratce převyprávěná zápletka velikonočního příběhu nám staví před oči dvě navýsost naléhavé otázky, které velice význačně ovlivňují podobu celé společnosti. Které se ptají po míře našeho polidštění:

  • Respektujeme a oceňujeme pouze ty soběstačné, vlivné, perspektivní, zdravé, přitažlivé, chytré – a nebo myslíme i jednáme podle toho, že i ti ostatní mají svou lidskou důstojnost, čest a práva, a že právě ti méně šťastní až nešťastní potřebují porozumění, solidaritu a pomoc od těch druhých?
  • Slouží nám druzí lidé jen jako podpůrné prostředky pro budování naší vlastní kariéry? Abychom my se měli lépe? A brát na ně ohledy je třeba, a možné, jen pokud z toho něco budeme mít? A když ne – můžeme se jich zbavit za jakoukoliv cenu, protože naše plány a naše ambice jsou vposledu tím jediným, na čem záleží?!

Zdá se, že Pontský Pilát se stal vzorem mnohým politikům i za hranicemi (prostorově i časově) římské říše. Ale i když u nich je to nejvíce okaté, ono záleží i na našem člověčenství, na postojích každého z nás.

Kristus na kříži
Kristus na kříži